Petr Borkovec: Nejmenší přístav

Slunce se sune ke straně
jak pihovatý krab.
Přístav je malý a vzkaz taky:
„Já tě mám strašně rád.“

Čluny o sebe ťukají
a kytka rybek vadne.
Z mořských vln svítí prsteny,
co leží v lodích na dně.

Čtěte také

Petr Borkovec: Nikdo o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude

Jsme v kotvišti malých obytných lodí, jachet a rybářských člunů, obklopeném vysokými dunami, v nejmenším přístavu, které s otevřeným mořem spojuje jediný kanál. Kde jsme se tu vzali – tak nečekaně a v tak zamilované náladě? Nevím, ani ty nevíš – ale na silnici k molu leží pod sluncem tři bílé kočky a molo tečují modré svatební vlaštovky!

Máme zkrátka štěstí a prázdniny teprve začínají, ačkoli už dávno skončily. Mohl bych líčit naši lásku, polibky na městské pláži s kamenným zábradlím, racky ve stěžních, o nichž se zpívá v básních, i kytaru udělanou z placaté tepané pražmy. Ale v úvahové rubrice na rozhlasové stanici Vltava by se nemělo tolik milovat. 
         
V italské Ravenně, přesněji v ravennské maríně – u pobřežní zídky, mezi Via Marinara a Viale Lungomare – se nachází podnik I pescatori. Rybáři. Je to restaurace i bar, ale doopravdy je to přístavní jídelna, slávkový a sardinkový bufáč a výčep šumivého vína. A taky spolkový klub, kde ženy rybářů hrají karty, zatímco jejich muži u vedlejšího stolku karty nehrají, a kde se dvakrát do roka pořádá klubová slavnost větších a menších škeblí, Festa delle Cozze e delle Vongole.

Čtěte také

Petr Borkovec: Na pláži je dnes pod mrakem

V sousedství rybárny stojí hala, ve které se zpracovávají úlovky malého přístavu – a tak jsou ryby a slávky v kuchyni vždycky čerstvé! I pescatori je vyhlášená restaurace, ačkoli se v ní večeří plastovými příbory z plastových táců a namísto servítků tu prostírají roli kuchyňského papíru.

Sedíme spolu venku, u stolku těsně nad přístavištěm, čekáme, až z kuchyně zahalekají naše číslo; vypadá to na dlouho, tady zkrátka chtějí večeřet všichni. Je večer, slunce dál pálí, díváme se na sebe a do pilířů, mezi nimiž kotví žluté čluny – a cikády se činí. Jeden cestovatel kdysi napsal o cikádách pěkné věty, v nichž si všímá, jak cikády dramatizují zvuky noční džungle. „Džungle v noci hřmí,“ píše, „a cikády podbarvují toto hřmění; chvilkou zesiluje nebo opět zeslabuje, aby přešlo neočekávaně do forte a stejně náhle naráz umlklo. V tu chvíli v džungli vynikne zadupání, podobné dunění vlaku, šakalí zvolání zazní jako strašlivý výkřik a praskající větev jako rána z pušky.“

Čtěte také

Petr Borkovec: U Ladronky

Také my se nacházíme mezi zvukovými klamy, které aranžují cikády a jejich pulzující rámus. Třesk nádobí z kuchyně se k našemu stolku snáší v podobě tesklivého zvonění a jakoby z oblohy přímo nad námi, vzdálené hromy někde daleko v moři znějí jako salvy. A zavrzání stěžně – když hlas cikád zeslábne – se podobá rupnutí v kořenech stromu.

Ale možná se jenom máme tak strašně rádi, že nám všechno připadá úplně jiné. Zdá se mi, když se na tebe přes stolek dívám, že hlasy z vycházkového nekonečného sněhobílého mola, které k nám doléhají, jsou naše hlasy; je to tak zřetelné, slyším přesně, co mi tam na molu říkáš. A abych ti nezačal odpovídat – ačkoli myslím, že bys hned pochopila –, raději začínám hru o to, jak cikády dělají. Řvou? Crčí? Rachotí? Burácejí?
V jedné italské dětské písničce se zpívá:

Zpěv cikád není žádný zpěv:
je to déšť a je to hřmění!
Plechový kočár s kamením
rachotí po kamení.

Čtěte také

Petr Borkovec: Pro pstruhy

Vladimir Nabokov v básni s názvem Slunce z roku 1925 nazývá zvuk cikád „latinským zurčením“. A dávné japonské dvorní dámy a staří japonští básníci, co o cikádách psali tak často a obvykle teskně, mluví o „křiku“, „vrnění“, „pláči cikád“, „lijáku cikád“.    

„Cikády drnčí,“ říkáš. „Anebo zrní. Já ten zvuk vidím.“
A pokračujeme dál. Jako bychom hráli karty před večeří.

Zpěv cikád není žádný zpěv:
je to řev, hukot, hřmění!
Plechový vozík s kamením
rachotí po kamení.

Cikády burácejí – víš ty co?
Pojď hledat slovo pro ten rámus!
Japonský básník kdysi napsal: „sbor
cikád zurčí na jasanu“.

Cikády zurčí, crčí? Pláčou snad?   
Drnčí jak liják? Hromují?
V piniích padá vodopád –
tak to zní! Přesně tak to zní!