Obrazy paralelních světů

Umělecká tvorba 20. století radikálně převrátila dosavadní estetická schémata a dokázala rehabilitovat tvorbu, která se doposud za umění nepovažovala. Nejprve to bylo černošské umění, které se považovalo se do té doby za pouhou sběratelskou kuriozitu. Najednou se stalo obdivovaným uměním a vítanou inspirací kubistů a expresionistů. Následovala umělecká rehabilitace dětské kresby. Paul Klee ji považoval za zásadní archetypální vzorek a řada teoretiků, zejména Herbert Read, dokázali definovat její nepochopitelnou dokonalost. Po roce 1945 se objevil art brut a radikálně ovlivnil část uměleckých tendencí druhé poloviny 20. století a zejména existencialismem ovlivněnou dobu po roce 1945, tedy umění informelu. Art brut. Tento termín začal používat malíř Jean Dubuffet ve smyslu "umění v syrovém stavu". Označoval tak umělecké projevy, které vznikají jako dokument vnitřního světa autora a zobrazují nám nepochopitelnou a neuchopitelnou "zemi neforem". Dubuffet měl na mysli spontánní, neškolené umělecké projevy, umění duševně chorých, výtvory prehistorických nebo primitivních národů a městská grafitti.

Malba neškolených vizionářů, svérázných uměleckých extatiků a malířů duševně chorých, pocházející z nečekaných sociálních prostředí. Jejich životy jsou stejně extatické jako jejich obrazy. Jedná se o tvůrce poznamenané a současně vyvolené. Právě těsné prolnutí života a díla, prolnutí až krutě osudové, patří k základním tématům umění v surovém stavu. Všechny umělce art brut spojuje jedno motto: nebyly vytvořeny jako umění, tvůrci je většinou za žádné umění nepovažovali. Řada z nich se dokonce ani za autory svých děl nepovažují. Označují se za pouhé vykonavatele cizí moci, jakési vyšší vůle. Často mluví o "hlasech", které je k tvorbě nabádají, oslovují je a oni vytvářejí obrazy zcela nezávisle na vlastní účasti. Jakýsi automatismus, zřetelný je zejména na mediálních kresbách, je jedním ze základních principů této tajemné tvorby.

Je zřetelné, že art brut zobrazuje, často zcela nezávisle na autorech, jakési paralelní světy, reality, které nás patrně obklopují. Jsou to světy neuchopitelné, zcela nelogické a našemu rozumu odporující, ale co když kresby vyšinutých jedinců jsou jediným důkazem jejich existence? Tak jako šamanistické kresebné záznamy v pravěkých jeskyních, rituální značky na megalitických stavbách či zemní kresby v Nasce. Zřetelně se nejedná o nějakou vyumělkovanou imaginární realitu, právě s tou se setkáváme v umění, ale o jinou skutečnost, neznámou realitu. Zdá se, že tělo a jeho forma nejsou definitivní, třeba jsou jen součástí nějakého zcela vyššího, nematerialistického stavu evoluce, o níž nemáme sebemenší ponětí.

Třeba právě proto se odjakživa zobrazují hybridní bytosti, monstra, chiméry. Jejich svět není naším světem, ale není vyloučeno, že nás obklopuje, že může dojít k vzájemným pronikům a ovlivněním.

Bytosti z paralelních světů nejsou jen tématem pokleslé literatury. Jejich přítomnost v tisícileté tradici je jistým důkazem o jejich možné existenci. Bylo by jistě zajímavé propojit studium art brut se znalostmi o šamanismu, o jeho možnostech putovat vyššímu i nižšími sférami bytí. Art brut zřetelně zaznamenává, často s precizní přesností, kontaktní body, křižovatky, otevírající se perspektivy, možnosti průchodů. "Tam, kde jste nikdy nebyli! Našel jsem nyní svou pozici, tam nahoře," píše klasik art brut, malíř a skladatel Wölfli. Za toto poznání zaplatil jen zdánlivě draze. Třicet pět let v psychiatrickém ústavu nebyla tak krutá daň. Píše, že i když mnohokrát zemřel, vždy dokázal ožít... Art brut smazalo hranice mezi psychickým vyšinutím a genialitou, mezi normálním a abnormálním, mezi realitou a vizí. Zdá se, že všechny tyto pojmy budeme muset revidovat. V duchovních ornamentech vystavených obrazů najdeme své vlastní úzkosti, stejně jako úctyhodné projekty jiných světů, které by mohly existovat.

Obrazy paralelních světů jsou znepokojivé a zneklidňující. Jsou výpovědí těch, co nechtěně spatřili, co ostatní nikdy neuvidí. Jsou svědectvím. Uhrančivým svědectvím. Dílo Anny Zemánkové překvapuje svou dokonalostí a jemnou virtuozitou. Neškolená autorka dokázala vytvářet dokonalá díla. Zcela profesionální. Jenomže kolik známe v umění profesionální ubohosti a prázdnoty! Malování se zubní dentistka začala věnovat až po své čtyřicítce, v době osobních zkušeností se smrtí. Její obrazy jsou plné zvláštních symbolů, zcela nedešifrovatelných, mají blízko k mediálním kresbám a často se v nich objevuje velice archetypální erotika založená na posvátném vědomí plodnosti.

Uvědomit si, že skutečné umění se může nalézt i mimo umění s velkým U, je inspirující a osvobozující. Začínáme si uvědomovat, že alternativy, které postmoderní myšlení nabízí, by mohly být smyslem našeho nového přístupu ve vnímání světa i sebe sama.