Nevyžádaná pošta

Karel Čapek říká, že člověk, který otevírá dopis, je plný nadějí. Něco na tom je. Třeba jsem byl jmenován velvyslancem v nějaké vzdálené a exotické zemi. Nebo zdědil po neznámém praprastrýci vilu v Bombaji a podíl v diamantové společnosti v Jižní Africe. Jsou lidé, kterým se takové věci v životě staly. Že se to nestalo nám, ještě nic neznamená. Ten den může přijít. S tím, jak papírová pošta mizí do minulosti, se naše šance zvyšují. Já, ačkoliv mě ve světě nikdo nezná, dostávám v průměru asi třicet sdělení z Ameriky, Afriky a podobně.

Na ta anglická jména už jsem si zvykl, to mažu rovnou. ale taková Saraswati, to už je vážnější věc. Možná jsem přišel o vyšší vědění. Vzhledem k tomu, že v životě o nic důležitějšího nejde, je to dost risk. Peníze, holky (kluky) atd., to přinejhorším seženete, nebo si půjčíte. Vyšší vědění však neleží na ulici. Možná by se vyplatilo to jednou otevřít, aspoň na nějakém cizím počítači, když už se bojím o vlastní. Takovéhle věci chodívají většinou víckrát, tak mám ještě šanci.

Možná bych se dozvěděl něco podobného, co jsem nalezl na stránkách fan-klubu jistého významného guru. Jmenovat ho pro jistotu nebudu. Natěšenému novináři guru například vyprávěl o svých problémech s bolavými zády:

"Nejlepší odborníci z Indie a Anglie potvrdili, že to není nic, co by mne opustilo, budu s tím muset žít. A budete překvapen. Díky mým zádům my vyhovuje jenom Rolls Royce. Žádné jiné auto, žádné jiné křeslo. Takže teď vidíte to skryté požehnání."

V tomto bodě s guruem zcela souhlasím, protože řešit problém bolavých zad pomocí vozu Rolls Royce, to už není jen skryté požehnání, to je prostě požehnání.

O něco dále došlo na problematiku guruovského odívání. Překlad bude určitě z angličtiny, kde se tykání a vykání nerozezná, ale česká verze volí tykání, tak to tak ponechávám:

Novinář se ptá: "Máš na sobě hedvábí, dáváš mu teď přednost? Myslím, že když jsem tu byl naposledy, měl jsi na sobě tkanou, přírodně vyhlížející látku.

Guru odpovídá: "Mí lidé to udělali."

Pak následuje asi trochu neobratně přeložená guruova věta:

"Vystoupal jsi ve světě vzhůru, až k hedvábí?"

My jazykoví neodborníci za tím můžeme tušit nějaký anglický idiom nebo kulturní narážku. Vystoupat vzhůru až k hedvábí je však obrat, kterému tak trochu rozumíme i bez vzdělání. Tušíme, že třeba k pytlovině by se klesalo.

Guru odpovídá: "Ty šaty tkali mí lidé. Měl jsem je rád, ale potom mi lékaři nedoporučovali nosit dokonce ani syntetickou vlnu, protože jsem alergický."

A nakonec přidává pikantní podrobnost z guruovského života o jedné Italce:

"Před dvaceti lety jsem byl s velmi krásnou ženou - Italkou. Myslím si, že se nikdy nekoupala. Zdá se, že byla prostě proti tomu. A páchla... prostě nechutné! Ale byla to velmi krásná žena... V té době jsem si nebyl vědom toho, že jsem alergický. Toho dne, kdy jsem si uvědomil, že jsem alergik, té ženy jsem se zbavil. Byla to první žena, která mi přinesla špagety a ty páchly po ní. Proto jsem proti špagetám - už jenom název špagety mi připomíná tu ženu a okamžitě začnu cítit, že budu mít astmatický záchvat. Jinak nemám proti špagetám nic."

Já také nemám nic proti špagetám a Italkám. Jenom by mě zajímalo, jak to vypadalo, když se guru té ženy zbavoval. Mysl vycvičená thrillery si představí ledacos.

Je to lákavá představa, že by třeba e-mail, který přišel od saraswati, obsahoval návod, jak své problémy vyřešit guruovským způsobem. Bolí vás záda? Koupíte si Rolls Royce. To je pravé poznání. Běžný člověk volí běžné metody a šel by si do lékárny pro prášky nebo by si našel příručku s cvičením. Tak se však chová jen neosvícená mysl. Duchovní člověk si koupí limuzínu.

Nemáte co na sebe? Vytvoříte si kruh věrných a oni vám utkají oblek z přírodních vláken. Pokud selže len, přejdete na hedvábí. Je to vlastně docela prosté. A když máte alergii na špagety a nevoní vám Italky, jíte třeba ústřice a kamarádíte se s Francouzkami.

To všechno by se mi možná mohlo splnit, kdybych otevřel e-mail od saraswati. Na druhou stranu nemohu vyloučit, že jedno kliknutí myší by třeba způsobilo vymazání všech dat z mého počítače, vysátí bankovního účtu nebo nákup řeckého ropného tankeru, který pak budou moji potomci splácet ještě sedm tisíc let. A já budu bolesti zad léčit tak maximálně jízdou v trabantu.

Pravděpodobnost, že by mi saraswati poradila, jak se domoci limuzíny, je malá. Je to ještě horší, než naděje, že vyhraji v loterii. Faktem však je, že jsem četl článek jistého matematika, který se lidem vyplňujícím sázenky nesmál. Pravil, že náklady na sázenku jsou malé a případná výhra vysoká, takže se - aspoň z matematického jednání - nejedná o úplně nerozumnou činnost. Pravděpodobnost výhry je sice velmi malá, ale zase tolik peněz vás to nestojí a výsledek by stál za to.

Tak co s tím? Běžný člověk to nechá plavat. Další, jako třeba já, se na poselství od saraswati vykašlou, ale aspoň o tom napíší fejeton, aby z toho měli aspoň něco. A ti poslední zprávu otevřou. Co se stane potom, těžko říci. Někdo to udělejte a pak nám dejte vědět.