Los evropský

Neméně zajímavé jsou i losí nohy. Kromě toho, že jsou vysoké, nesou široká a daleko od sebe roztažitelná kopyta, tzv. spárky, i dobře vyvinuté paspárky. To vše dohromady vytváří dostatečně širokou plochu, která dvou až tří metrákové zvíře unese v rozmáčených a bažinatých terénech, které losi nejraději vyhledávají.

Ještě před půl stoletím byl los u nás vyhubeným druhem. Lze-li soudit podle nečetných archeologických nálezů, nebyl v našich krajinách zřejmě nikdy příliš hojný a k jeho úplnému vymizení došlo během 12. až 15. století. Nová kapitola výskytu losů v Čechách a později i na Moravě a ve Slezsku, se začala psát v 50. letech minulého, tedy 20. století. V té době se dobře dařilo losům v rezervacích na severu Polska, které jim začínaly být malé. A protože zvláště mladí jedinci mají toulavou povahu, nemohli se na svých potulkách střední Evropou vyhnout ani našemu území. První takový případ, zaznamenaný v letech 1956 až 1957 ale neskončil šťastně. Nesvědomitý lovec zastavil putování mladého losa v Krušných horách a jeho další cesta pak už vedla jen do sbírek Národního muzea v Praze, kde je vystaven dodnes. Nicméně v následujících letech se počty losů procházejících naším územím dále k jihu postupně zvyšovaly a také se prodlužovala délka jejich pobytu. Až nakonec na přelomu 70. a 80. let se usadili v některých oblastech natrvalo a začali se i rozmnožovat.

Los je největším představitelem čeledi jelenovitých. Na rozdíl od jelena lesního vede po většinu roku samotářský život, což platí jak pro samce, tak i samice. Teprve na zimu, a to spíš na severu než u nás, se samice s mláďaty spojí do menších skupin do deseti zvířat.

Losům nejvíce vyhovují porosty s převahou měkkých listnatých dřevin, zejména olší a bříz, jejichž listy a výhonky se vedle vlhkomilných rostlin hlavně živí. V zimě vezmou zavděk i větvičkami a pupeny. Na Šumavě ovšem také okusují měkké vrcholové letorosty smrků a jedlí, které pak vytvářejí netypické rozložité koruny. A tak zkušené oko lesníka i po letech pozná někdejší návštěvu losa v porostu.

Základní údaje

Los evropský (Alces alces) je největší jelenovitý sudokopytník - samec může v kohoutku měřit až 210 cm, mít délku těla 290 cm a vážit až 500 kg. Losice měří v kohoutku i 170 cm a váží až 375 kg. Pro losa je charakteristický převislý horní pysk a vysoká postava; samci mají mohutné lopatovité nebo bidlovité paroží. Patří k původním druhům naší fauny, v 16. století však byl vyhuben a znovu se od severu začal vracet ve druhé polovině 20. století. Vyskytuje se v rozsáhlých, zejména vlhkých, lesích. Živí se listím, výhonky a kůrou dřevin. Říje probíhá od září do listopadu, samci při ní svádějí souboje, které mohou končit i smrtí jednoho ze soupeřů. Losice je březí asi 36 týdnů a rodí jednoho nebo dva kolouchy. Silně ohrožený, zákonem zvláště chráněný savec.