Kříže na vrcholu
Za komunismu jsme měli tak malé platy, že jsme mohli na dovolenou jet leda tak k babičce, a u té se zase s našimi mnoha dětmi nedalo být dlouho. V nových poměrech jsme sice začali vydělávat trochu víc, i děti vyrostly a dalo se s nimi leccos podniknout, ale v té době po převratu jsme měli tolik práce, že jsme o dovolené doháněli hlavně resty z běžného roku. Naprosto přestal být čas na domácnost a na soukromé záležitosti, člověk v práci dřel jako kůň, protože velice toužil dostat se po letech ponížení nahoru.
Jedním takovým restem i soukromou záležitostí bylo i to, že jsme měli koně. To proto, že za komunistů se nedalo skoro nic a člověk přece jen něco smysluplného dělat chtěl, chtěl někam ukotvit svůj život, který jinak byl celkem bez perspektiv. Ale protože jsme měli koně, byla většina naší dovolené naprosto pracovní i teď, kdy bychom mohli jet třeba do ciziny. To proto, že jsme v létě dělali seno.
Odměnou nám bylo, že jsme mohli zapřáhnout a s jakýmkoli počtem lidí jít nalehko krajinou: vezly se jen malé děti a batohy. Žádným jiným způsobem člověk nepozná kraj tak, jako když putuje s koněm a s vozem, musí si vyprosit nocleh ve stodole, protože kůň si bez střechy nad hlavou neodpočine, a všechny cesty i obce si ohmatá vlastníma nohama. Utratí se při tom jen o málo víc než doma, jen o tolik, kolik stojí jedna láhev dezertního ovocného vína Encián denně. Tehdy na počátku devadesátých let to bylo dvanáct korun, a víno bylo hnědé, sladké, kdoví, z čeho je dělali, ale mělo krásnou nálepku s obrázkem alpského hořce. Vandrování s koněm byla po osm let naše jediná a nekrásnější dovolená, můj muž se z ní vždycky vracel vyhublý a unavený, ale, jak je vidět na fotografiích z té doby, na vrcholu. Na vrcholu sil, blaha, inspirace, životní formy, štěstí: na kozlíku uprostřed brodu (1989), nebo při strmém sjezdu z příkré stráně (1990), s vlajícími vlasy spoutanými provazem (1991), s očima přivřenýma proti slunci (1992), s lahví ovocného vína Encián prozářenou sluncem (1990), s opratěmi pevně v rukou (1993, 94, 96, 98) je Hugo vždycky na vrcholu.
Já jsem chodila ráda za vozem, pozorovala zezadu, jak naše děti rostou, a oddávala se volně běžícím myšlenkám. Cesta s koněm vedla spíše údolími a pokud se konala v hornatém terénu, vedla až na výjimky po vrstevnici. Z krajiny jsme dobře poznali zejména její cesty, pokud jsme vystoupili na nějaký kopec, pak vždycky opřeni zezadu do vozu, který bylo nutno tlačit, aby se koni odlehčilo. Moc jsme toho neviděli, ale nevadilo nám to, v těch letech jsme tak žili i během roku, pořád jsme my vzadu tlačili bryčku našeho státního hospodářství, aby to nemělo do vrchu tak těžké. Pocit vítězství nahoře byl hned ale setřen nepříjemnostmi sestupu a brzdění, jež je pro koně namáhavé a protivné. I to jsme znali a namáhavé a protivné to bylo i pro ty z našich přátel, kteří byli v práci postupně nahrazováni ambicióznějšími a přizpůsobivějšími a museli brzdit, aby se jejich sestup nestal pádem. Při našem vandrování a s pomocí vína Encián jsme o tom žertovali a to nám pomáhalo neztratit elán a radost ze života.
Když náš kůň zestárl a zchroml, ptával se můj muž Hugo, co budeme dělat v létě, až nám umře. Odpovídala jsem mu, že třeba tu a tam jen tak nalehko vylezeme na nějakou horu.
Vylezla jsem na ni sama až letos. Bylo to v Alpách na horu Krottenkopf vysokou 2080 metrů. V půli výstupu, v době před polednem, se člověk dostane na holou stěnu z šedého vápence, kde není ani stín, ani kapka vody, nevím, z čeho rostou v tom kamení úchvatné modré hořce, botanicky encián, jejichž květ dobře znám z nálepky láhve s ovocným vínem za 12 korun, jež se už nevyrábí. Z horka a příkrého výstupu jsem měla srdce až v krku, hrozilo se mi rozskočit z námahy, kterou nezmenšilo zpomalení tempa. Únavou a asi nedostatkem pití mě rozbolelo v krku jako při angíně a musela jsme si v blízkém sedle na chvíli lehnout na kamennou zem a možná deset minut spát. Pak jsem se probrala, napila se teplé vody z láhve v batohu a na jeden ráz vystoupila až nahoru.
Na vrcholu byl kříž, čtyři metry vysoký, dřevěný, a na ostatních vrcholech, které jsem odsud viděla, další kříže. Nikde žádná lanovka, žádné vysoké stromy, nejvýše kleč a kosodřevina. Ten kříž tam někdo musel vynést zdola. Napadlo mě, že cestou, kolem níž v závějích hořce kvetou modrofialové enciány, někdo vynesl na vrchol kříž i za mě, abych se mohla už jen rozhlížet po okolní krajině a cítit se šťastná a vítězná nad malicherností vezdejšího světa. Bylo tam krásně, ve velké výšce kvetly další nádherné květiny, jaké si u nás sázíme na skalky a ošetřujeme v malinkých trsech, nebo cestu lemovaly rozkvetlé obrovské azalky.
Cesta dolů byla méně náročná pro srdce, o to však těžší pro kolena, odvyklá námaze při městském životě. Druhá hodina sestupu byla už hodně bolestivá, často jsem při ní pomyslela na našeho chudáka starého koně, který nechtěl nahoru ani táhnout, aby nemusel dolů brzdit, protože znal slabost svého starého srdce i opotřebovaných kolenou. Taky se mi zastesklo po Hugovi, mém muži doma, který už nezáří a vlasy mu nevlají a v práci musí hodně táhnout, ale nikdo mu zezadu nezatlačí, spíš naopak, pověsí se na jeho vůz, jak to dělávaly naše malé děti a my jsme je za to napomínali, protože každou takovou zavěšenou osobu musí kůň vlastně táhnout jako náklad.
Ještě ten večer jsem zašla k internetu a začala Hugovi psát dopis: Milý Hugo, na vrcholu jsou kříže. Jenže to bylo v Německu a klávesnice neměla háčky a čárky. Napsala jsem: Mily Hugo, na vrcholu jsou krize. A sestup bolí.
