Jeřábek lesní

Jeřábek se ozývá tenkým pískáním, které může někomu připomínat pískání na vábničku na přivolání psa. Tímto pískáním lze ale jeřábka celkem úspěšně přilákat, mnohdy se podaří, že pták přiletí velmi blízko a prochází se pak třeba po padlém kmeni několik málo metrů od pozorovatele. Jinak ale spatřit jeřábka patří spíše k výjimečným zážitkům. Příhodným obdobím pro zaslechnutí hlasu jeřábka nebo pro jeho vyprovokování pískáním je září a začátek října, kdy probíhá tzv. podzimní tok. Tehdy se vytvářejí páry, ale není příliš jasné, zda se udržují pohromadě až do jara, kdy dochází k rozmnožování, nebo se na jaře páry vytvoří znovu.

Kromě toho, že žije dosti skrytě, není jeřábek u nás nikterak hojný. V Čechách již prakticky vymizel z lesů ve vnitrozemí a dnes se vyskytuje hlavně na Šumavě, v Novohradských horách a v Blanském lese, v Krkonoších už jen minimálně. Podstatně větší šanci setkat se s jeřábkem nebo alespoň se stopami jeho pobytu máme v lesích Slovenska.

Logo|foto:Český rozhlas

Kromě rozsáhlých a relativně neporušených lesních porostů potřebuje jeřábek přítomnost lísek, bříz a olší, jejichž pupeny se živí. V létě si pak jídelníček vylepšuje i bezobratlými. Na snůšce, která je podobně jako u dalších kurovitých dosti početná a u jeřábka mívá 8, 9, 10 a někdy i více vajec, sedí jenom samice. Ta potom také vodí mláďata, která jsou ihned po vylíhnutí a po oschnutí schopna samostatného pohybu.

Podle dostupných údajů z ostatních zemí Evropy to vypadá, že úbytek jeřábka není jen záležitostí České republiky. Ve většině zemí dochází v posledních letech k mírnému úbytku a také ke zmenšování areálu rozšíření. Zůstává dosud nezodpovězenou otázkou, zda se jedná o skutečný pokles stavů, nebo zda jenom naše údaje jsou nedostatečné a málo kvalitní.

Základní informace

Jeřábek lesní (Bonasa bonasia) je hrabavý pták velikosti koroptve. Celkové zbarvení rezavě hnědé, pouze ocas šedý s černou páskou na konci. Samec má sytě černé hrdlo a prodloužená pera na temeni. Vyskytuje se zejména ve vyšších polohách v hustých lesích s porosty lísek, bříz, olší a bobulonosných rostlin. Živí se pupeny, semeny a plody, v malé míře i hmyzem. Zdržuje se většinou na zemi, je však schopen také lehce přeletovat v korunách stromů. Hnízdo je skryto na zemi, často při patě stromu, a samička do něj v dubnu nebo v květnu snáší kolem 10 vajíček. Zahřívá je sama a vylíhlá mláďata pak vzápětí z hnízda odvádí. Samec se k rodině opět připojuje až později. Stálý druh. Silně ohrožený, zákonem zvláště chráněný.

Jak vznikaly nahrávky

Novohradské hory byly v 60. letech mojí velkou láskou. Se svým přítelem, Vláďou Vosátkem, tamním polesným, jsme zažili nezapomenutelné chvíle, kdy jsme se věnovali výzkumu hnízdění kulíška a sýce rousného. V květnu 1967 procházíme mladým smíšeným lesem s převahou buku do mírného svahu, zabráni do diskuse, když vtom spatřím před sebou na zemi pokryté červeným bukovým listím vajíčko s rezavými tečkami. Shýbnu se pro ně a s jistotou je určuji jako vajíčko jeřábka. To však již do mne šťouchá Vláďa a ukazuje na zem. Sotva 20 - 30 cm od místa, kde leželo vajíčko, seděla slepička jeřábka na hnízdě. Vajíčko jí z hnízda patrně vypadlo a maličko se odkutálelo. Samozřejmě nebylo nic snazšího, než se vrátit pro fotografickou techniku a pořídit fotodokumentaci. Slepička se nechala fotografovat bez mrknutí oka ze vzdálenosti sotva půl metru. Druhý den seděla opět na hnízdě jako přikovaná. Aby náhoda byla završena plnou měrou, asi 50 metrů od prvního hnízda mi sjely oči na hnědý klín na patě bukového kmenu. Byl to ocas další sedící slepičky jeřábka opřený o kmen.