Jak se dělá úspěch?
Některé knihy a filmy jsou významné nikoli proto, že by byly dobré, ale kvůli tomu, že mají moc nad lidmi. Neuvěřitelný úspěch některých autorů, který je nejen úspěchem uměleckým, ale i komerčním, musí být založen na něčem, co lidi nesmírně přitahuje. Právě nyní je takovým dílem film natočený podle knihy Dana Browna Andělé a démoni. Je to dvojče knihy Šifra Mistra Leonarda, což je takové to vyprávění o tom, jak měl Ježíš vztah s Marií Magdalenou a podobně. Obsahem Andělů a démonů - knihy i filmu - se nemá cenu zabývat. Vatikán, antihmota, spiknutí, to jsou záležitosti, které dospělý člověk nebere tak moc vážně, tedy přinejmenším, když je to všechno pohromadě. Ale stejně, nějak důležité to asi pro lidi je.
Proč získal Brown takovou moc nad svým publikem? Tento autor se podobá lupiči, který shrábne všechno, co předtím našel někdo jiný. Témata si posbíral z toho, co lidi od věků přitahuje. Brown hodně využívá lidské záliby v konspiračních teoriích. Život běžného jedince je poměrně nudný, takže je osvěžující si alespoň na chvilku myslet, že za tímto světem je ještě nějaký jiný, zajímavější a barvitější.
Tajné společnosti přitahují po staletí. Všichni ti skuteční zednáři, rosenkruciáni, ilumináti, spolky filantropické i zločinné ukojují více či méně neškodně tuto touhu. Protože však přetížený manažer nemá čas, aby se po nich pídil a stal se jejich členem, alespoň si o nich počte.
Konspirační teorie a tajné spolky sice nejsou totéž, ale přinejmenším v literatuře jsou to sourozenci. Každé tajení budí dojem spiknutí. Moderního jedince, který je v nepřehledném světě současnosti poněkud ztracen, vždy potěší, že skutečný klíč k výkladu světa má někdo jiný. Dříve se pro tyto účely používali jezuité, jenže ti už nejsou, co bývali. Ještě že zbyla CIA, Vatikán a mimozemšťané.
Lidskou touhu po tajemnu zpracovává Dan Brown technikami, jimž se naučil od svých literárních předchůdců. Zná gotický román, iniciační román, detektivky a thrillery, červenou knihovnu a používá praktiky fejetonového románu známé už od 19. století: krátké kapitoly sledující několik dějových linií, přičemž konec kapitolky vyžaduje, aby čtenář četl dál a dál. Brown ví, proč lidé čtou i literárně mizerné detektivky - chtějí vědět, jak to dopadne. Ta trocha náboženství také neuškodí. Paulo Coelho, kterého čtenáři milují, o tom ví své. Přehledné duchovno, instantní, neškodící, odpovídá neurčitému lidskému tušení, že "je něco nad námi".
Ale abychom se nevrhali jen na spisovatele. Už v osmdesátých letech kolovala mezi lidem na fotografiích tvář Ježíšova, kterou podle turínského plátna údajně vyrobili na počítačích v NASA. Tvář Vzkříšeného hrála duhovými barvami a hleděly z ní pomněnkové oči. Podoba Ježíšova měla být sice vědecky zaručena, ale v čem byla záruka oné vědeckosti, jsme se nikdy nedozvěděli. Podezřelé je pouze to, že fyziognomie odpovídala přesně tomu, co od ní lid očekával: byla kopií děl vznikajících v prostředí lidové církevní zbožnosti od 19. století. Lidé mají rádi obrázky. Velkofilm Ježíš, dnes zapomenutý, byl údajně tak historicky přesný, že to už přesněji ani nešlo. Kdyby měl někdo pochybnosti, mohl si v předsálí kina vyzvednout brožurku s textem evangelia. Tvůrci možná očekávali, že pod tíhou historicky zaručené reality se publikum masově obrátí. Že se tak nedělo, lze vysvětlit buď obvyklou lidskou zatvrzelostí, nebo tím, že zobrazení Mesiáše trpělo deficitem vědeckosti.
Pak zase další Ježíšova tvář přišla z Anglie. Za základ rekonstrukce posloužil kus lebky z doby Ježíšovy a současné antropologické poznatky. Můžeme se vsadit, že i tato tvář je jaksi dobově podmíněna. A pořád je to stejné. Ježíšové přicházeli jeden za druhým: v antice jako hladce oholený mladík s rozumným římským účesem a ovečkou za krkem. Potom jako soudce heretiků a zvrhlíků ve stylu vládce byzantské říše. Středověk objevil estetické zobrazení utrpení, tak mohl přijít Ježíš trpící a současně krásný. Koncem 19. století přišel Ježíš sladký, ozdobený srdcem, který se tak dobře zabydlel v biedermeieru a měšťanských domácnostech. Teologie osvobození v Latinské Americe dodala ve 20. století Ježíše jako dobrého partyzána, jak této verzi Ježíše Osvoboditele říkal spisovatel Jan Křesadlo.
Nejde vlastně o Dana Browna, nejde o Ježíše a Máří Magdalenu. Jde o to, že člověk zůstal nevyléčitelně náboženský. Pokud nedostane svou porci náboženství tam, kde se obvykle nabízí, najde si ji ve vědě, v politice, kdekoli. Po přibližně sto padesáti letech začínáme z ateistických iluzí střízlivět. Mnozí lidé si mysleli, že různými novinkami, likvidací mýtů a nějakým instantním Bohem svět osvobodí. Jsme na tom jako ti lidé, o kterých píše Chesterton. Rozbili jsme v hádce lucernu, takže rozdíl je v tom, že se teď hádáme potmě. Aspoň nám zbylo světlo promítačky, když jdeme do kina na poslední film podle Dana Browna.
