Islandský pes

21. září 2010

Jediné původní islandské plemeno psa. Na Island se zřejmě dostal už s prvními Vikingy (v letech mezi 874 - 930 n. l.). Lze ho pokládat za určitý přechod mezi pravými ovčáky a psy špicovitými. Ve 20. století téměř vyhynul na psinkovou nákazu. Na vypracování standardu se podíleli Angličané, až do roku 1979 na Islandu neexistovala organizovaná kynologie.

Popis: Středně velký severský ovčácký špic se vztyčenýma ušima a zatočeným ocasem, obdélníkového rámce, s typickým sebevědomým držením těla. Hlava silná, trojúhelníkového tvaru, čenich kratší než lebka. Oči středně velké, mandlového tvaru. Uši vztyčeně, středně velké, trojúhelníkové, pohyblivé. Krk středně dlouhý, osvalený, bez volné kůže, mírně klenutý a vysoko nesený. Trup silný, obdélníkového formátu. Ocas vysoko nasazený, zatočený nad hřbetem a dotýkající se hřbetu. Pohyb vytrvalý, prostorný. Srst buď střední délky, nebo dlouhá (2 variety), poměrně hrubá. Zbarvení tvoří různé odstíny pálené, čokoládové, hnědé, šedé, černé, i v kombinacích včetně trikolorní, vždy však s bílou.

Charakteristika: Odolný, vytrvalý pes, vzhledem ke svému ovčáckému původu dobře ovladatelný a učenlivý. Při práci rád štěká, při čemž shání nebo pohání stádo na pastvině či v horách nebo hlásí nalezení ztracené ovce. Přátelský, stále veselý pes, hravý který návštěvy radostně vítá, není ostrý ani agresivní. Lovecký pud u něj není příliš vyvinut.

Zvláštní nároky: Potřebuje dost pohybu. Nemívá výrazné lovecké sklony, lze ho tedy pouštět na volno. Sklon ke štěkavosti.

Užití: Shánění a pasení stád na zemědělských usedlostech. Dnes spíše společník a rodinný pes.

Výskyt: Téměř vyhynul, v poslední době však i v jeho domovině zájem o chov roste. Jinde v Evropě se s ním setkáváme jen ojediněle.

Možná záměna: Oproti podobně velkým německým špicům má výrazně méně kratší srsti, oproti buhundovi zase více a delší.

pes: ideálně 46 cm
fena: 42 cm

autoři: Martin Smrček , Lea Smrčková