Hrdlička divoká

18. únor 2002
Vědecké zařazení Měkkozobí (holubi, hrdličky)

V přírodě můžeme tuto hrdličku slyšet až skutečně s příchodem opravdového jara, nejdříve koncem dubna, ale spíše až v prvních májových dnech. Není pochyb, že se každému z nás při tomto hlasu v duchu vybavují úvodní verše Máchova Máje.

Mně se však neodbytně vtírá i jiná představa, mnohem méně lyrická. Tisíce lačných lovců v Řecku, na středomořských ostrovech, v Itálii a Francii, číhajících na jarní návrat těchto půvabných holoubků ze zimovišť v Africe, aby jejich půvabné vrkání navždy přerušili výstřelem. Nedovedu si představit, jak může někdo z pouhé lovecké vášně zamířit na tvora, který se na jaře vrací po přestálých nebezpečích na své hnízdiště, aby tam vychoval další potomstvo. Jarní odstřel hrdliček, stejně jako drozdů, skřivanů, čejek, sluk a mnoha dalších druhů, je stále obrovským problémem v jižních státech kolem Středozemního moře. Přes veškeré snahy Evropské unie je boj proti této nemorální tradici velmi obtížný, protože všechny početné lovecké asociace jsou velkou politickou silou. A tak i příjemně znějící hlas hrdličky divoké je v naší přírodě bohužel slyšet stále vzácněji.

I když není pochyb, že hlavní příčinou úbytku hrdliček je jejich neúměrný lov v jižní Evropě, ani u nás nemají hrdličky na růžích ustláno. Na poklesu jejich početnosti se podílí řada predátorů. Především jde o kunu lesní a sojku, druhy, jejichž početnost u nás v posledních letech neúměrně vzrostla. A to nemluvím o nepříznivých změnách české krajiny, ze které vymizely drobné lesíky, háje a louky, pestrá skladba polních kultur.

Hrdlička divoká je spíše teplomilnější druh, častěji se s ní můžeme setkat v nižších polohách, v České kotlině a v moravských úvalech. Hrdlička divoká je schopna vyhnízdit až třikrát do roka. Jednak jí stavba hnízda netrvá dlouho, jen den, dva, protože hnízdem je jen pár zkřížených větviček bez výraznější kotlinky, takže dvě bílá vajíčka, která hrdlička snáší, často při pohledu zespoda prosvítají. Mláďata krmí oba rodiče necelý měsíc. Třetí hnízdění se může protáhnout až do srpna, takže ještě i v červenci můžeme slyšet její příjemně znějící cukrování.

Základní údaje

Hrdlička divoká (Streptopelia turtur) je větší než kos, ale menší než hrdlička zahradní. Shora rezavohnědě a černě skvrnitá, zespodu světlá; kromě celkového zbarvení jsou důležitými rozlišovacími znaky široký bílý lem na tmavém ocase a šikmá bílo-černě pruhovaná páska po stranách krku. Charakteristický je rovněž prudký let. Obývá okraje lesů a polní lesíky, porosty podél vod, zahrady apod. Převládající potravou jsou semena kulturních rostlin. Do hnízda, které se nachází na keřích nebo stromech, snáší samička 2 vejce, na jejichž zahřívání se podílí i sameček. Mláďata jsou krmena oběma rodiči, nejprve tzv. „holubím mlékem“, později natrávenou potravou z volete. Tažná, zimuje ve Středomoří a v Africe. Přilétá ve druhé polovině dubna, odlétá v září.

Jak vznikaly nahrávky

Již na konci dubna a v prvních květnových dnech zaslechneme vrkavé hlasy hrdliček, které se vrátily ze svých jižních zimovišť. Nápadné jsou jejich svatební lety nad budoucím hnízdištěm. Samečci za hlasitého tleskání křídel vystoupají téměř kolmo vzhůru a po dosažení určité výšky se klouzavým obloukovým letem snášejí s rozepjatými křídly šikmo do koruny stromu nebo na vrcholek keře. Pro úspěšnou nahrávku toku je důležité objevit jejich oblíbené místo v hustých porostech, kde tokají. Většinou se vracejí na vyhlédnuté větve v korunách stromů. Pod stromem je nutno se ukrýt a pozorovat a nahrát tok. Jelikož jejich hlas je poměrně tichý a snadno může zaniknout v okolním hluku, je nutné se k tokajícím ptákům přiblížit co nejvíce. Z bezprostřední blízkosti nás teprve upoutají zvukové zvláštnosti v jejich zdánlivě monotónním vrkání.


autor: Pavel Pelz