Dytík úhorní

Dytík je velikosti bažantí slepice, s delšíma žlutýma nohama, krátkým krkem a velkou kulatou hlavou s velkýma žlutýma očima. Zbarvení je světle hnědé s tmavým podélným skvrněním, spodní strana je světlejší, břicho bílé. Na hlavě je výrazné černé pole kolem žlutého oka, lemované bílou páskou dole i nahoře. Pobíhá po holé zemi v přikrčené poloze, často se zastavuje a setrvává nehybně na místě. V letu jsou nápadná dlouhá křídla s výrazným širokým bílým pruhem. Ten se uplatňuje i v toku, kdy ptáci hlasitě volají, pronásledují se a zdvihají křídla, aby bílý pruh lépe vynikl.

Dytík úhorní býval u nás ještě v první polovině minulého století pravidelným hnízdičem ve dvou oblastech. První byla ve středních Čechách, hlavně v Polabí od Lysé n. Labem po ústí Ohře do Labe a na sever až po Mimoň (např. ještě v roce 1973 hnízdilo v okolí Řípu 2-5 párů). Druhou oblastí byla jižní Morava, hlavně oblast mezi Znojmem, Moravským Krumlovem, Židlochovicemi a Bzencem (ještě v roce 1975 bylo v okolí Hodonic nalezeno 5 párů).

Čtěte také

Volání jara. Poslechněte si hlasy ptáků s komentářem Ludvíka Mühlsteina

Hnízdní prostředí dytíka úhorního je charakterizováno malými srážkami a mnoha hodinami slunečního svitu. Je suché až pouštní, s nízkou vegetací, poskytující mu dobrou viditelnost. U nás jsou to úhorovité plochy na štěrkovité nebo písčité půdě s chudým bylinným porostem, včetně kukuřičných polí, vinic, pasek v borových lesích či větších opuštěných pískoven. Hnízdo je jen prohlubenina na holé zemi trochu vystlaná materiálem sebraným v nejbližším okolí, kousky stébel, drobnými kamínky či dokonce zaječími bobky nebo kousky suchého kravského trusu. Dvě vejce jsou pískově žlutá s nečetnými tmavými skvrnami, v jejich vysezování se střídají oba partneři po dobu 25 až 27 dní. Rodiče mláďata ihned po oschnutí odvádějí z hnízda, v případě nebezpečí jsou schopni dokonce je odnést. Ve stáří asi 6 týdnů už přenechá samice veškerou péči o potomky jen otci.

Dytík úhorní hnízdí v Evropě na sever po jižní Anglii, střední Polsko a Ukrajinu, žije i v severní Africe, střední a jižní Asii. Již od 19. století se jeho početnost zejména v západní Evropě snižovala a postupně z některých států v průběhu 20. století zcela zmizel. Úbytek byl zaznamenán i v ostatních částech Evropy kromě Maďarska. Nejvýrazněji se na něm podílejí ztráta hnízdního prostředí způsobená urbanizací krajiny, zalesňováním, intenzivním zemědělstvím a výrazným zmenšením ploch pro pastvu ovcí a koz. Časté vyrušování snižuje hnízdní úspěšnost. Dytíci žijící na jihu Evropy jsou stálí, severněji hnízdící ptáci tažní. Zimoviště leží ve Středomoří, především na Pyrenejském poloostrově a v severní Africe. Na hnízdiště se dytíci vracejí začátkem dubna, opouštějí je v srpnu až září.

Základní údaje

Dytík úhorní (Burhinus oedicnemus) je zbarvený žlutohnědě s tmavými podélnými pruhy. Nápadné jsou poměrně vysoké světlé nohy a zejména hlava s vysokým čelem a velkýma, sírově žlutýma očima. Od nás již vymizel; dříve se vyskytoval v Polabí a na jižní Moravě a to na písčitých terénech porostlých řídkou vegetací i na polích. Potrava výhradně živočišná - měkkýši, hmyz apod. Hnízdo umisťuje na zemi, snůška čítá 2 vejce a zahřívají ji oba ptáci. O mláďata se zpočátku starají samec i samice, ve stáří 6 týdnů již jen samec. U nás hnízdící ptáci odlétali zimovat patrně do jižní a jihozápadní Evropy či severní Afriky. Přílet na hnízdiště vrcholil na přelomu března a dubna, odlet v srpnu a září. Patří mezi zákonem zvláště chráněné živočichy a je zařazen v kategorii kriticky ohrožených druhů.