Dívky a Dívčí kámen

Nejmalebnější zříceninou Budějovicka, a možná celých jižních Čech, je bezesporu Dívčí kámen. Romantický F. Heber, když místo navštívil před sto šedesáti lety, byl místem a hradem nad řekou uchvácen. „Stříbrná vodní stuha se vine v bohaté zeleni lesních stromů po úzkém dně údolí, kterým se prodírá i stezka – chvíli nalevo, chvíli napravo od vody mezi hustým porostem až ke skalní stěně, jež je opravdovým skvostem tohoto romantického kouta, před nímž zůstane v oprávněném obdivu stát i ten nejlhostejnější poutník. Stará pevnost se zde vypíná bizarními hroty téměř dvacet sáhů kolmo vzhůru a holá černošedá skaliska ční strašidelně k nebi.“

Zřícenině se také říkalo německy Maidstein, ale také Menštejn. Slovo maid znamenalo ve staroněmčině dívku. Jako kdyby všechna tato pojmenování souvisela nějak s dívkami, tak to vysvětlují i místní pověsti související se založením hradu. Jenomže před hradem tu bylo keltské hradiště a není vyloučeno, že místo má ještě starší osídlení. A také nesmíme zapomenout, že několik set metrů odtud stávalo velké keltské oppidum Třísov, střed jihočeského keltského světa. V celém okolí Třísova byly nalezeny četné památky na Kelty, z nichž můžeme vyvodit, že zdejší osídlení bylo v těchto místech silně koncentrované. I název nedaleké Křemže se odvozuje od keltského Kremisa, Krems, což značilo potok s porostem česneku. Pak by název Křemže byl podobný italské Cremoně či lombardskému městu Crema s prokázaným keltským osídlením.

To vše jsou doložitelné skutečnosti, ale Dívčí kámen má své druhé dějiny, dějiny vycházející z pověstí a možná i ze starších vrstev duchovních tradic, které lidé považovali za skutečné. Jedna z pověstí vypráví o založení hradu velice romantickou pověst. Mladý Vítkovec Jošt pronásledoval v Blanských hvozdech bílou laň a zabloudil až ke skalisku tyčícím se přízračně nad řekou. Na samém vrcholku skály seděla bledá rusovláska, která spřádala na kolovratu tenkou přízi. Jošt byl uchvácen její krásou a nechal bílou laň uprchnout. Potom Jošt požádal tajemnou dívku, aby se stala jeho ženou. Ta souhlasila, ale s podmínkou že na odlehlém místě pro ně postaví hrad. Méně poetická pověst vypráví o tom, že hrad sloužil Joštovi jako úkryt mnoha dívek, které pochytal v okolí a tady je nakonec zabíjel. Doufejme, že takto to nebylo...

Každopádně všechny pověsti se tu točí okolo dívek, panen. Panna byla v tradiční symbolice vnímána jako duše ve stavu původní nevinnosti, ale také jako neporušitelnost posvátného. To by spojení výrazného skaliska nad řekou mohlo hrát roli neporušitelnosti posvátného místa. I bílou laň, která sem lovce přivedla, je možno vysvětlit. Bílé zvíře bylo ve většině mytologií posvátným zvířetem. Známe je i z křesťanských legend, kdy se bílé laně staraly o světce, například sv. Ivana, a zprostředkovávali často důležitá setkání, tak jako na Dívčím kameni nebo na Sázavě, kde bílá laň přivedla knížete Oldřicha ke svatému Prokopovi.

Bílá barva byla vždy vnímána jako symbol čistoty a duchovní autority, rovnováhy mezi počátkem a koncem, nejen života. A co skála, k níž bílá laň lovce přivedla? Skála je symbolem trvalosti a spolehlivosti a dvojité skály jsou symbolem nebeské brány umožňující přístup do jiné říše. Právě to pro Dívčí Kámen platí. Ty dvě proti sobě čnící skály musíme skutečně vnímat jako celek, kterým asi původně byly, než je proudící voda v geologickém čase oddělila. Zarazí nás, že na jedné bylo od pravěku lidské sídlo, zatímco druhá zůstávala pustá. Třeba ale byly respektovaným posvátným místem. To je ideální scenerie pro pověsti.

Jednou se k troskám hradu vypravil sedláček z okolí, aby si tu nabral něco kamene a trámů. Když měl již vůz téměř plný, zaslechl několikrát kýchnutí, ale nikoho tu neviděl. To se již začalo stmívat. Sedláčka se zmocnila nevýslovná hrůza. Chtěl utíkat, ale nohy mu vypověděly službu, chtěl volat o pomoc, ale sevřené hrdlo nevydalo hlásku. Pak uslyšel tlumenou hudbu a tichý zpěv. Z hradního sklepení vyšel průvod trpaslíků prozpěvujících písně v neznámém jazyce, kteří hráli na nástroje nevídaných tvarů a zvuků. Uprostřed průvodu klusal na černém koni se zlatým sedlem drobounký trpaslík s bílou bradou. Byl to trpasličí král. Na hlavě mu zářila zlatá korunka.

Pitoreskní průvod obklopil vyděšeného sedláčka kruhem, který byl stále těsnější. Pojednou se trpaslíci začali měnit v obrovské nestvůry, huňaté medvědy, vlky a divoké vepře. Cenili na nebožáka zuby a ten polomrtvý klesl k zemi. Zde ležel až do rána. Probudil se, až když sluce stálo již vysoko nad skalami. Rychle hnal hubeného koníka s nákladem, již aby byl z hradu pryč. Na cestě jej potkávali lidé a ptali se, co veze. Odpověděl jim, že kamení a trámy. Ale sousedi se smáli. Tehdy muž poznal, že přivezl jen fůru mechu, kůry a nečistého písku. Tak se trpasličí král pomstil tomu, kdo krádeží znesvětil jeho království. Co kdyby se dnes všechny nakradené peníze proměnily ve fůru mechu?