Češi v ohrožení! Takhle vysílal rozhlas v dobách krize

Stanné právo: nástroj nacistického teroru

6. květen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Reinhard Heydrich na Pražském hradě
Předchozí díl
Následující díl

Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich přišel do protektorátu Čechy a Morava, aby srazil na kolena český odboj, zajistil ničím nerušenou výrobu v českých zbrojovkách a připravil postupné poněmčení tohoto území. Hned svém po nástupu do úřadu vyhlásil stanné právo, které stálo život stovky českých vlastenců. Druhý a mnohem krvavější výjimečný stav přišel po jeho zavraždění. Nacistická brutalita však současně vyvolala vlnu mezinárodní solidarity s trpícím národem.

1941: První stanné právo

Když dosavadního říšského protektora Konstatina von Neuratha vystřídal SS-Obergruppenführer a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Sicherheitsdienstu Reinhard Heydrich, nevěstilo to pro obyvatele protektorátu Čechy a Morava nic dobrého. Ve všech novinách 29. září vyšel nejen Heydrichův životopis, ale také zpráva, že gestapo zatklo "za velezradu a zemězradu" předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše.

Čtěte také

Už od 12:00 dne 28. září začal na většině území protektorátu platit civilní výjimečný stav – stanné právo. Nový vládce se chystal tvrdě zakročit proti domácímu odboji, který od léta 1941, kdy se k němu po nacistickém útoku na SSSR připojili i komunisté, velmi zesílil. Na Němce zvláště zapůsobilo zapálení skladiště pohonných hmot v Náchodě a zářijový útok na ubytovnu Hitlerjugend v Letovicích na Blanensku. Nic podobného se již nemělo opakovat.

Rozhlasová zpráva o vyhlášení stanného práva se nedochovala, zato však máme k dispozici dobovou reportáž z Heydrichova příjezdu na Pražský hrad. Popis této události posluchačům zprostředkovali rozhlasový hlasatel Emil Vrba a zkušený reportér Josef Cincibus. Kromě informací o tom, jak probíhalo slavnostní přivítání zastupujícího říšského protektora, si v ní můžeme poslechnout i německou hymnu v podání pražské posádkové hudby.

Stanné právo znamenalo, že německé úřady mohly prostřednictvím takzvaných stanných soudů velmi rychle a přísně trestat činy, narušující veřejný pořádek, bezpečnost a také hospodářský život. Totéž se týkalo nedovoleného přechovávání zbraní, střeliva a výbušnin. Proti rozsudkům stanných soudů nebylo odvolání. Vykonávaly se okamžitě – zastřelením nebo oběšením.

Výnos o výjimečném stavu zakazoval jakékoliv shromažďování jak v uzavřených místnostech, tak na veřejných prostranstvích. Zakázány byly také veškeré slavnostní akce a úřady navíc stanovily takzvanou policejní hodinu – kavárny, restaurace, hostince, divadla, kina a zábavní podniky musely zavírat už v deset večer.

35. Alois Eliáš s prezidentem Emilem Háchou.jpg

Už 1. října 1941 byl k trestu smrti za vlastizrádnou činnost odsouzen předseda první protektorátní vlády, generál Eliáš - skutečně totiž udržoval kontakty s odbojem, což Němcům muselo vadit. Soud v pražském Petschkově paláci, který sloužil za okupace jako sídlo gestapa, proběhl během jediného dne. Obžalovací spis mělo gestapo připravený už od léta.

Z procesu se dochovala zajímavá nahrávka Eliášova proslovu, určeného českému národu, kterou pracovníci Českého rozhlasu objevili teprve v roce 2010. Okolnosti jejího vzniku jsou dodnes nejasné a nemůžeme bohužel ani s jistotou říci, zda ji v roce 1941 rozhlas skutečně odvysílal. 

V novinách se denně objevovaly zprávy o tom, kolik osob bylo popraveno či posláno do koncentračního tábora. Do konce listopadu stanné soudy odsoudily k smrti 404 lidí. Počet zatčených historici odhadují na čtyři až pět tisíc. Terčem nacistického hněvu byli nejčastěji členové domácího odboje, ale nejenom oni: dalším velkým cílem byli keťasové a šmelináři, tedy lidé, kteří na černém trhu obchodovali s potravinami. Do této kategorie spadalo 169 popravených. 

Cukr a bič

Úřady přísné tresty zdůvodňovaly snahou o zlepšení zásobovací situace a obyvatelstvo to do jisté míry vítalo. Zabavené potraviny se navíc rozdělovaly závodním jídelnám, v nichž se stravovali tovární dělníci. Boj proti překupníkům podpořila také Národní odborová ústředna zaměstnanecká (NOÚZ), která už na začátku října začala proti pokoutnímu obchodu bojovat vylepováním plakátů a rozdáváním letáků. Jak přesně se odboráři zapojili, to se dozvíte z dobové rozhlasové výzvy.

Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo se chovalo „rozvážně“, byla policejní hodina již 9. října zrušena. Můžeme v tom vidět projev Heydrichovy snahy získat na svou stranu alespoň část českého obyvatelstva – především dělnictvo. Dělníci ve zbrojním průmyslu měli pro Říši velký význam, protože protektorátní zbrojovky měly velkou kapacitu a výbornou technickou úroveň. Zastupující říšský protektor jim tudíž věnoval velkou pozornost.

Už 24. října, ještě za stanného práva, například přijal delegaci českého dělnictva, vedenou předsedou Národní odborové ústředny zaměstnanců Václavem Stočesem. Zástupci dělníků na Pražském hradě projevili souhlas se zákroky proti šmelinářům a sabotérům. Heydrich jim zase přislíbil zvýšení přídělu kuřiva a také tuků. Dělníci, vykonávající nejtěžší práce, měli dostávat stejné příděly jako obyvatelé Říše.

Český dělník bojuje proti keťasům

K dalším opatřením, kterými si Němci chtěli získat české pracující, patřilo rozdání 200 000 párů bot dělníkům ve zbrojovkách či zvyšování důchodů. Propagandisticky dobře využitelná byla proměna luxusních hotelů na dělnická rekreační střediska, kam byli vybraní dělníci bezplatně posíláni na dovolenou.

Atmosféru období prvního stanného práva dobře ilustruje rozhlasový projev státního prezidenta Emila Háchy z 8. listopadu 1941. Zdůraznil v něm, že už od zřízení protektorátu je přežití českého národa, jeho kultury a jazyka podmíněno „bezvýhradným plněním povinností vůči Říši“. Svým spoluobčanům hrozil, že Německo v žádném případě „nebude sentimentální“, a varoval je před „výzvami uprchlých emigrantů“.

Zatímco se nacisté ucházeli o přízeň českých dělníků, potichu Čechy zbavovali přístupu ke vzdělání i pozůstatků kulturního života. V roce 1941 už bylo jasné, že české vysoké školy, uzavřené od roku 1939, se jen tak neotevřou. Přestala se vyučovat česká literatura a vlastně i dějepis – ten se omezil na dějiny Říše. V lednu a únoru školy vyhlásily uhelné prázdniny. Žáci chodili do školy jen jednou týdně, aby v nevytopených třídách dostali úlohy na příští týden.

V době výjimečného stavu přestala hrát česká divadla a některá, například brněnské Zemské divadlo nebo pražské Divadlo na Vinohradech, svůj provoz neobnovila po mnoho měsíců či let. Z Rudolfina, které za první republiky sloužilo jako sídlo parlamentu, se stala koncertní síň Německé filharmonie - kulturní stánek určený výhradně pro Němce.

Čtěte také

Mizely sochy spojené s historií českého národa a státnosti, například Palacký u Emauz či Wilson před dnešním Hlavním nádražím – toho Němci odstranili v prosinci, když Říše vyhlásila válku Spojeným státům. Během výjimečného stavu také úřady zabavily 15 160 rozhlasových přijímačů, aby občané protektorátu nemohli poslouchat cizí zprávy.

Teror namířený proti odboji svých cílů postupně dosáhl: sabotáží i letákových akcí ubylo. Na většině okupovaného území výjimečný stav skončil 1. prosince, v Praze a v Brně však trval až do 19. ledna, kdy byla jmenována nová protektorátní vláda, vedená Jaroslavem Krejčím. 

1942: Atentát na Heydricha

Exilová vláda v Londýně však neseděla se založenýma rukama. V reakci na vlnu teroru její představitelé snad už v říjnu rozhodli, že Heydricha je třeba odstranit. Tak začala operace Anthropoid. Koncem roku, 29. prosince 1941, na území protektorátu přistáli parašutisté, kteří 27. května 1942 provedli na zastupujícího říšského protektora atentát.

Heydrich útok parašutistů v libeňské zatáčce přežil, zemřel až po několika dnech na následky utrpěných zranění. Výjimečný stav však Karl Hermann Frank, státní tajemník Úřadu říšského protektora a proto i Heydrichův zástupce, pochopitelně vyhlásil už několik hodin po atentátu – nejprve jen v Praze, zanedlouho ale už v celém protektorátu. O všech opatřeních okamžitě informoval Hitlera i Himmlera.

Automobil, který vezl Rainharda Heydricha, po zásahu bombou v pražské Libni

Od 27. května v Praze platil celonoční zákaz vycházení. Každému, kdo se objevil na ulici, hrozilo zastřelení. Kromě toho úřady uzavřely všechny veřejné místnosti a zastavily veřejnou dopravu. Praha byla neprodyšně odříznuta od zbytku země.

O vyhlášení výjimečného stavu rozhlas informoval německy už v 16:30, česky pak od 17:04. Ve vysílání znovu a znovu zněla výzva: „ten, kdo osobám, které se podílely na spáchání atentátu, poskytne přístřeší nebo pomoc anebo, ač je mu známá taková osoba nebo její pobyt, neučiní oznámení, bude se svou rodinou zastřelen“. V rozhlasovém archivu se však tato hlášení bohužel nedochovala.

To, co následovalo, ve svém románu HHhH sugestivně popsal francouzský spisovatel Laurent Binet:

Toho večera vypukne zuřivá razie. Město zaplaví čtyři a půl tisíce mužů z SS, SD, NSKK, gestapa, kripa a schupa, a k tomu tři pluky wehrmachtu. Přičteme-li českou policii, podílí se na operaci přes dvacet tisíc osob. Všechny příjezdové cesty jsou uzavřeny, na všech hlavních dopravních tepnách stojí hlídky, ulice jsou přehrazené, probíhají prohlídky budov a osobní kontroly. Přímo vidím, jak z otevřených náklaďáků seskakují ozbrojenci, jak v zástupech běhají od domu k domu, jak s dusotem a ocelovým řinčením obsazují schodiště, jak buší na dveře, jak řvou německé povely, jak tahají lidi z postelí, jak jim obracejí byty vzhůru nohama, jak jsou na jejich obyvatele suroví a řvou na ně. Zejména příslušníci SS jako by se naprosto přestali ovládat, běhají po ulicích jako šílenci, střílejí do oken, za kterými se svítí nebo jsou prostě jen otevřená, čekají, že se každou chvíli stanou terčem ukrytých odstřelovačů. V Praze vládne víc než výjimečný stav. Vypadá to jako válka. Policejní zátah je vedený takovým způsobem, že město uvrhne do nepopsatelného zmatku. Té noci je prohledáno 36 000 bytů, a výsledky jsou vzhledem k šíři nasazených prostředků žalostné. Je zatčeno 541 osob, z toho tři nebo čtyři tuláci, jedna prostitutka, jeden mladistvý delikvent a dokonce i jeden komunistický odbojový vůdce, který ale s Anthropoidem nemá nic společného; 430 osob je okamžitě opět propuštěno. A po skrývajících se parašutistech není ani stopy.

Německý vztek k ničemu nevedl. Výjimečný stav proto pokračoval. Činili se vyšetřovatelé, speciálně pozvaní z Berlína, němečtí lékaři, bojující o Heydrichův život v nemocnici na Bulovce, i protektorátní vláda.

Dne 2. června proběhlo první shromáždění na Václavském náměstí, kterého se prý účastnilo 65 000 lidí. Přímý přenos z něj vedl opět zkušený Cincibus, kterému sekundoval reportér Alfred Technik, později úspěšný spisovatel.

Čtěte také

Na shromáždění promluvili předseda protektorátní vlády Jaroslav Krejčí, zástupce předsedy NOÚZ Arno Heis, představitel české mládeže František Teuner a nechvalně známý ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, který také shrnul účel a propagandistické poslání mítinku, jenž měl dokázat, že exilová vláda v protektorátu nemá podporu: „Svolali jsme vás nejen proto, abyste vyslechli řadu projevů, nýbrž také proto, abyste společně se svými zástupci a členy vlády demonstrovali jménem celého národa svou přítomností zde před Říší a před ostatním světem a abychom společně odsoudili nejen podlý čin spáchaný na nejvyšší osobnosti Říše v našich zemích, nýbrž abychom také skoncovali jasnými a pevnými slovy s tou cháskou, která v cizině vydává se za českou vládu, která tvrdí, že zastupuje český národ a kterou vede pan Beneš.“

Řečníci navazovali na Háchův varovný projev, který rozhlas odvysílal už 30. května. Státní prezident toho dne mimo jiné prohlásil, že „kdyby nebylo štvaní pana Beneše, jeho lidí v cizině a jeho tajných přisluhovačů v našich zemích, naše vlast by byla nejpožehnanější a nejklidnější končinou v Evropě“.

Podobné manifestace se konaly i v dalších českých a moravských městech. Další a mnohem větší akce na Václavském náměstí proběhla o měsíc později. Slib věrnosti Říši zde 3. července 1942 složilo na 200 000 Čechů.

Zastupující říšský protektor v nemocnici několik dnů po atentátu zemřel, patrně na sepsi. Rozhlas vysílal reportáž z převozu jeho ostatků - tuto ceremonii opět popisoval Alfred Technik – i ze smuteční slavnosti, která se 7. června konala na Pražském hradě. Zde kromě Technika hovoří opět také Cincibus. Pohřeb měl Heydrich v Berlíně.

Německé úřady v těchto dnech zoufale pátraly po pachatelích atentátu, současně se ale snažily vytvořit dojem, že české obyvatelstvo útok odsuzuje, nebo alespoň zůstává lhostejné. Vzácným dokladem tohoto úsilí je rozhlasová reportáž o reakcích obyčejných Čechů na atentát, kterou na začátku června natočil reportér Cincibus v Klatovech, Kdyni u Domažlic, Týnu nad Vltavou a v Táboře.

Návodné reportérovy otázky i leckdy prostoduché odpovědi zpovídaných nás přivádějí na myšlenku, zda snad skutečně nešlo o určitou podobu odporu proti nacistickému režimu, jak o tom Cincibus hovořil po válce: "Měli jsme možnost různým způsobem, kterému jste dobře rozuměli, ve svých hlášeních i reportážích naznačit svůj záporný postoj k nacistickému násilí".

Lidice a Ležáky

Dne 9. června došlo k největší tragédii celé heydrichiády – Němci vyhladili středočeskou vesnici Lidice a vyvraždili velkou část jejích obyvatel, celkem 173 osob. Připomeňme tento neospravedlnitelný nacistický zločin, který vyvolal obrovské pobouření na celém světě, dobovým německým hlášením protektorátního rozhlasu.

Hitler zuřil a toužil po krveprolití: 13. června dostal Frank rozkaz, aby, nebudou-li nalezeni pachatelé atentátu, nechal zastřelit 30 000 „politicky podezřelých“ Čechů. Když však zradil Karel Čurda, gestapo zachytilo stopu a 18. června v pražském pravoslavném kostele svatého Cyrila a Metoděje zlikvidovalo sedm ukrývajících se parašutistů, mezi nimi i Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, kteří atentát provedli.

Příslušníci Schutzpolizei ve dvoře vypáleného Horákova statku v Lidicích

O několik dní později Němci vyhladili osadu Ležáky na Pardubicku - byl to trest za to, že místní ukrývali vysílačku parašutistické skupiny Silver A. Okupanti zastřellili všechny dospělé obyvatele, dohromady 33 osob.

lezaky-1942_180315-173838_ace.jpg

Výjimečný stav skončil 3. července 1942. Stanné soudy však fungovaly dál – od 28. května do 1. září odsoudily k smrti 1 357 Čechů. Z tohoto počtu bylo 477 osob zastřeleno za „schvalování atentátu“, 105 kvůli chybějícímu policejnímu přihlášení a 89 za „neoprávněné držení zbraně“.

Čtěte také

Nacistický teror těžce zasáhl odboj, ale i mnoho lidí, kteří s ním neměli nic společného. Německý historik Detlef Brandes píše, že atentát, výjimečný stav a hrůzy heydrichiády ukázaly, jak německá propaganda lhala, když tvrdila, že Češi jsou v protektorátu spokojeni. Na druhou stranu ale represe odbojové hnutí oslabily a obyvatelstvo ještě více odstrašily od případné spolupráce s ním. 

Utrpení a smrt tisíců lidí během stanného práva však nebyly zcela zbytečné. Bezohledná německá brutalita, která vyvrcholila vyhlazením Lidic, vyvolala vlnu mezinárodní solidarity s okupovanou zemí. O malém Československu náhle věděl celý svět. Odstranění Heydricha, který zaujímal vysoké postavení v nacistické hierarchii, mělo prý vliv i na rozhodnutí britské vlády, jež v srpnu 1942 prohlásila mnichovskou dohodu za neplatnou. 

Laurent Binet: HHhH. Přeložila Michala Marková. Praha 2010

Detlef Brandes: Češi pod německým protektorátem. Praha 2000.

Václav Černý: Křik Koruny české: paměti 1938-1945: náš kulturní odboj za války. Brno 1992.

Jan Gebhart, Jan Kuklík: Dramatické i všední dny protektorátu. Brno 1996.

Jan Slavík: Válečný deník historika. Praha 2008.

autor: mit
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.