Češi v ohrožení! Takhle vysílal rozhlas v dobách krize
Zaplavená země: Co odnesla a co přinesla velká voda?
Zaplavené ulice, zničené domy, ztracené životy. Ale také solidarita, sounáležitost, společná práce. Velká voda hodně brala, ale také dávala. Jak o povodních 20. a počátku 21. století informoval rozhlas?
1938: Předmnichovská povodeň
První povodní v novodobé historii, o níž se nám dochovala rozhlasová zpráva, byla velká voda na Moravě v srpnu 1938. Ve zprávách ČTK z 26. srpna redaktor popisuje, že řeky a bystřiny se sice rozlily a způsobily škody, neočekává se však žádné další nebezpečí. Řeka Svratka strhla tehdy nad stavbou Kníničské (dnes Brněnské) přehrady most a odplavila velké množství dřeva, ničila víkendové chaty a prodejní budky.
Rozvodněné byly tehdy i další vodní díla a toky - v Liberci se rozlila údolní přehrada a nad městským lesíkem způsobila voda větší škody u městských lázní. Na několika místech se z břehů vylilo také Labe, nejvíce u Kladrub a mezi Pardubicemi a Kolínem. Redaktor hlásil „pravděpodobné počasí na sobotu: „proměnlivá, časem ještě značná oblačnost a místy přeháňky, mírně chladno. Vyhlídka na počasí pozítří – pozvolné zlepšení a trochu tepleji.“
Povodeň v srpnu 1938 měla spíše lokální charakter, ovšem občanům Československa nevěstila nic dobrého. Jen o měsíc později, 30. září 1938, byla podepsána Mnichovská dohoda a s ní se na Československo přivalila vlna mnohem větší.
1940: Válečná povodeň
Čtěte také
V březnu 1940 zasáhla tehdejší Protektorát velká povodeň, později označená za vůbec největší zimní povodeň 20. století. Před 80 lety bývala Vltava v zimě pokryta silnou vrstvou ledu. Náhlé oteplení v polovině března způsobilo, že ledové kry začaly tát a odplouvat. Prahou se tehdy valila padesátiletá voda. Rozvodněná nebyla jen Vltava, ale i Labe. Bohužel z této válečné povodně rozhlas žádné zachované zprávy nemá. Rozsahem ještě mnohem větší povodeň 20. století teprve měla přijít.
1970: Tragédie v dole Dukla v Šardicích
Před téměř 50 lety způsobila náhlá průtrž mračen jedno z největších důlních neštěstí v Československu. 9. června 1970 se v Šardicích na Hodonínsku rozvodnil Šardický potok natolik, že příval vody provalil povrchový důl a ten se propadl do nového lignitového dolu Dukla, v němž tehdy pracovalo na odpolední směně 110 horníků. Voda zaplavila šachtu a 34 z nich se nepodařilo zachránit.
Cenná je zpráva z Rozhlasových novin ze dne 10. června 1970. Normalizační režim se totiž jinak informace o důlním neštěstí snažil utajit, zřejmě kvůli nedostatečnému zabezpečení dolu. Hlasatel v hlavních zprávách sděluje, že k vyproštění horníků okamžitě nastoupily záchranné čety z jihomoravských dolů a závodů, z ostravských a slovenských dolů, záchranáři z Polska, vojáci, potápěči a požární sbory.
Podle svědků katastrofy čekaly ženy horníků u šachet na vyproštění svých mužů ještě několik dní, bohužel však marně. Voda se valila i okolními vesnicemi a poškodila rozvodnou síť elektrického proudu i telefonní spojení. Záplavy postihly také část okresu Břeclav a centrum Brna. Povodně měly kromě horníků ještě jednu oběť - v obci Kyjov-Boršov utonula tříletá Lenka Š., která doma spadla do zatopeného sklepa.
1997: Povodňová vlna solidarity proti „blbé náladě“
V neděli 6. července 1997 zaplavily mohutné přívalové deště většinu silnic na severu Moravy a ve Slezsku. Řeky Morava a Odra se vylily z břehů. Rozhlas hlásil denní povodňové zpravodajství, ze všech zaplavených oblastí telefonovali regionální zpravodajové do Prahy o vývoji situace. V pondělí 7. července na podemleté trati v Suchdole nad Odrou vykolejil vlak, zraněno bylo 64 lidí. Zatopený Krnov voda úplně odřízla od světa, objevily se případy prvních pohřešovaných a brzy i první utonulí. Ve čtvrtek 10. července se rozbouřená řeka Morava vylila do všech městských čtvrtí Olomouce, chléb se tam prodával za 60 korun.
Hned třetí povodňový den, v úterý 8. července založil Český rozhlas spontánní sbírku na pomoc obětem povodní. Lidé přicházeli k rozhlasu s hotovostí nebo přímo vedle vchodu do rozhlasu vybírali peníze z bankomatu, poté čekali v dlouhé frontě a peníze odevzdávali ve vestibulu. Darovat přicházeli všichni – student, pro kterého bylo darování občanskou povinností, důchodkyně se slovy „dáváme, co můžeme“, pán s pytlíkem desetikorun, které právě vyhrál na automatech, pracovník německé firmy nebo paní, která překonala rakovinu.
„V rozhlase začali povodňovou sbírku v úterý 8. července, ve středu v 10.15 už měli 350 tisíc korun, ve čtvrtek v devět ráno 1 700 000. Moravské neštěstí probudilo národ z blbé nálady,“ cituje tehdejší glosu Lidových novin archivní dokument Živel ve vstupní hale z 22. srpna 1997. Rozhlasová sbírka skončila 21. července a večer ve spolupráci s Televizí Prima proběhl benefiční koncert.
Čtěte také
Jak na neštěstí reagovali představitelé našeho státu? Tehdejší předseda vlády Václav Klaus ještě 15. července v rozhovoru pro Ozvěny dne neuvedl žádnou konkrétní částku, kterou na pomoc oblastem postiženým povodněmi vláda poskytne, neboť podle svých slov nechtěl „v lidech vytvářet falešná očekávání“. Ze své osobní nadace ale daroval na vládní konto milion korun.
Vláda 29. srpna vydala tzv. povodňové dluhopisy v celkové výši 2,8 miliardy korun, které měly vysoký výnos a splatnost 5 let. Paradoxní je, že v době, kdy si lidé mohli jít pro výnosy, tedy v létě 2002, postihly Českou republiku ještě rozsáhlejší povodně.
Prezident Václav Havel navštívil po povodních 29. července východní Čechy. V rozhovoru pro Ozvěny dne ocenil velkou vlnu solidarity. Kladně hodnotil také krizové fungování státní správy a kooperaci vojáků a hasičů. Na otázku, zda má nějaké poselství, odpověděl: „Možná, že celé tyto povodně jsou takovým varováním, mementem, které nám připomíná, jak pyšně se chováme k přírodě.“ Celý rozhovor s Václavem Havlem si můžete poslechnout ve zvukovém záznamu níže.
Během povodní v roce 1997 zahynulo 49 lidí. Celá města i vesnice zůstala bez elektřiny, plynu i pitné vody. Symbolem zkázy se stala obec Troubky, kde zahynulo 9 lidí a živel zničil většinu domů.
2002: Největší povodeň od roku 1890
Povodně, které Českou republiku zasáhly v srpnu roku 2002, byly svým rozsahem největší v novodobé historii země. Nejdříve se rozvodnila Vltava, později Labe. Před 18 lety se Prahou valilo více vody než při obrovské ničivé povodni v roce 1890. Nejprve se hovořilo o stoleté, později dokonce o pětisetleté až tisícileté vodě. Povodně byly zákeřné, neboť udeřily dvakrát po sobě. Po první vlně vody od 6. do 11. srpna přišla po krátkém uklidnění 12. srpna vlna druhá, ještě ničivější.
Rozhlas opět informoval v první linii, reportéři byli celé dny v plné pohotovosti. S ohledem na zaplavené oblasti měli práci především jihočeští a pražští zpravodajové.
Na pomoc českobudějovickému rozhlasu
Povodeň postihla i českobudějovický rozhlas. Jeho tehdejší ředitelka Marie Šotolová požádala Prahu o pomoc, neboť jí chyběli zaměstnanci, kteří museli likvidovat povodňové škody ve svých bytech. Z Prahy na jih Čech se vydali rozhlasoví reportéři Tomáš Černý a Jan Burda. Po souši se kvůli zatopeným silnicím dopravit nemohli, proto letěli letadlem z kbelského letiště na letiště Hosín, dále autem do Budějovic a zatopenými ulicemi bez fungujícího osvětlení už se museli naboso probrodit až do budovy rozhlasu, kde přespali v nahrávacím studiu.
Ve zvukových návratech pořadu Fonogramy z 18. 8. 2012 hovoří Tomáš Černý o „zvláštní atmosféře sounáležitosti, která se vyznačovala tím, že během těch pár dní všechno šlo, nic nebyl problém, nikdo neodmítal žádnou pomoc.“ a také o strachu, který pociťoval, když se brodil potemnělými ulicemi. Vzpomínku a reportáž z cesty do zaplaveného Českobudějovického rozhlasu si můžete poslechnout níže.
Nadmíru výtečná situace v Praze a „akce maso“ v Karlíně
Na Prahu se voda přivalila zrovna ve chvíli, kdy byli pražští rozhlasoví reportéři v Budějovicích. První povodňová vlna způsobila, že hlavní město muselo vyhlásit třetí stupeň povodňové aktivity. Mnohem zákeřnější ale byla druhá vlna.
Tehdejší pražský primátor Igor Němec řekl České televizi 13. srpna, v den, kdy bylo zaplaveno pražské metro, že Pražané se nemají bát, neboť „situace je nadmíru výtečná“. Nesmazatelně se tak zapsal do historie politických výroků.
Primátor se mihne i v reportáži, kterou natočila rozhlasová reportérka Světlana Lavičková přímo na hasičském člunu během kontrolní plavby zatopeným Karlínem. Právě Karlín byl z celé Prahy postižen snad nejhůř. Nebylo jasné, jestli bude po povodních vůbec ještě obyvatelný. Reportérka popisuje hotel Olympic, na němž ještě vlají vlajky, a zatopené evakuované sídliště Invalidovna s květináči na balkonech a s vodou sahající až po tabulky s domovními čísly.
Po opadnutí vody se v Karlíně uskutečnila tzv. „akce maso“. Občané čtvrti se mohli vrátit do svých domovů, aby vyklidili ledničky od zkažených potravin. Z ostatních částí republiky přijely na vyklízecí práce speciální protichemické jednotky.
Igora Němce optimismus neopustil ani ve chvíli, když viděl zatopený Karlín, ani poté, co voda opadla. 21. srpna v rozhovoru s Janem Pokorným pro Ozvěny dne prohlásil, že „nakonec bude situace ještě příjemnější, než všichni očekávají.“ Opravdu: v tom, že povodně v roce 2002 zásadním způsobem změní urbanistickou podobu Karlína, se nepletl.
Jan Munzar, Stanislav Ondráček: Utajovaná přívalová povodeň na jižní Moravě 9. června 1970. K 40. výročí přírodní katastrofy, která si vyžádala 35 lidských životů. Vesmír 89, 376, 2010/6.
Martina Peláková, Ladislav Kašpárek: Největší povodně za 100 let. Vodohospodářské technicko-ekonomické informace, 2019, roč. 61, č. 5, str. 38–49.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
