Hlas zrady. Stopy Emanuela Moravce v rozhlasovém archivu

Archiv Českého rozhlasu uchovává několik desítek zvukových záznamů z let 1939–1945, na nichž hovoří Emanuel Moravec. O čem tyto historické dokumenty svědčí?

Emanuel Moravec toho za svůj dvaapadesátiletý život (1893–1945) stihl mnoho. Během Velké války byl legionářem, za první republiky důstojníkem československé armády, vojenským teoretikem, pilným publicistou i vysokoškolským přednášejícím, ve dnech mnichovské krize se stal jedním z nejrozhodnějších zastánců ozbrojené obrany státu. Kdyby tehdy zmizel z jeviště dějin, byl by v české historii zapsán jako veskrze kladná osobnost. Moravec však nezmizel. Jeho hvězda naopak vystoupala v letech protektorátu. Dostal se na významné mocenské posty a získal široký mediální prostor, aby mohl hlásat nutnost české spolupráce s Němci a Velkoněmeckou říší. Již tehdy byl většinou české společnosti považován za symbol a ztělesnění národní zrady. Právě o tomto období Moravcova života vypravuje nový dvoudílný koprodukční film České televize Anatomie zrady. V několika scénách zde Emanuel Moravec (v podání Mariána Labudy mladšího) hovoří do mikrofonu. Pravé dobové záznamy Moravcova hlasu z let 1939–1945 však dodnes opatruje Archiv Českého rozhlasu. 

Emanuel Moravec a Český rozhlas v letech 1939–1945

V pomnichovském období došlo k Moravcovu rozchodu s odkazem první republiky. Intenzivně začal promýšlet vztah druhorepublikového státu a českého národa k Velkoněmecké říši a národu německému. K radikální změně v Moravcově myšlení došlo po okupaci zbytku českých zemí v březnu 1939. Moravec byl přesvědčen, že tento stav již bude trvalý. Češi podle něho musí začít „přepřahat“, včlenit se do tzv. Nové Evropy, jíž povedou Němci a Velkoněmecká říše, a začít spolupracovat na jejím budování.

Emanuel Moravec u mikrofonu

Od 26. srpna 1939 začal Moravec v Českém rozhlasu komentovat postavení českého národa v proměňující se geopolitické situaci Evropy i světa. Moravcův rozhlasový seriál nesl zprvu název Politické úvahy, ale brzy byl (po vypuknutí války v září 1939) přejmenován na Politicko-vojenské úvahy. V celé sérii, která skončila roku 1942 po jeho jmenování protektorátním ministrem školství (později také lidové osvěty), promluvil Moravec více než dvěstěkrát. Hovořil tedy i několikrát týdně. Záznamy některých dílů se dochovaly v Archivu Českého rozhlasu. Moravec však u mikrofonu vystupoval i po roce 1942, když se jednalo o projevy u příležitosti významných zvratů na východní a západní frontě či událostí v protektorátu. Rozhlas také živě přenášel Moravcovy proslovy na velkých veřejných shromážděních. Zmínku si zaslouží především jeho projev ve strašnickém krematoriu nad rakví aktivistického novináře Karla Lažnovského (15. října 1941) a množství projevů z období druhé heydrichiády, s nimiž v červnu a červenci 1942 objížděl česká a moravská města (Blatnice, Brno, Moravská Ostrava, Olomouc, Plzeň, Praha). Celkem lze v Archivu Českého rozhlasu naleznout téměř čtyřicet záznamů Moravcových vystoupení, když první pochází z 26. října 1939 a poslední z 16. března 1945.

Hlavní témata Moravcových rozhlasových vystoupení

Z poslechu dochovaných záznamů Moravcových projevů lze vyvodit několik základních témat, jimž se věnoval. Jejich představení je úkolem následujících řádků. Vše je doprovozeno reprezentativními zvukovými ukázkami.

1) Nepřátelé: západní plutokracie, východní bolševismus, Židé, Edvard Beneš a československý exil

Moravec se nesmírně často vymezoval vůči západoevropské a americké plutokracii, tedy vládě bohatých vrstev. Většina bohatství (kapitálu) byla podle Moravce v rukou Židů, kteří se ho snažili před vykořisťovanými dělníky uchránit a rozmnožit na jejich úkor. Úsilí dělnictva o rovnoprávnější postavení bylo cíleně otupováno pomocí ideálů humanity, demokracie a socialismu. Plutokraté byli v Moravcově podání viníky mravního rozkladu západních národů a úpadku jejich vlastenectví a nacionalismu. Plutokracie tak zapříčinila jejich válečné porážky: „Nové Německo pod vedením Adolfa Hitlera zalomcovalo se starou kapitalistickou rachotinou na Západě.“

Dalším leitmotivem Moravcových projevů byla kritika bolševismu. Kvůli německo-sovětskému paktu o neútočení ze srpna 1939 však mohl Moravec kritizovat sovětské Rusko, jeho politiku, ideologii a sociální poměry až od léta 1941, kdy Němci vpadli do SSSR. Za hlavní tvůrce a nositele bolševismu opět Moravec prohlašoval Židy, kteří s pomocí třídního boje vnášeli do národa zášť a vše využívali pro svůj hmotný i mocenský prospěch. Moravec s oblibou hovořil o teroru v SSSR jakožto pravé tváři bolševismu a Židovstva. Spolu se západní plutokracií byli Židé a bolševismus hlavními viníky války, v níž chtěli zničit pro ně nebezpečný německý nacionální socialismus. Se zhoršující se situací německých vojsk na východní frontě se Moravec stále častěji uchyloval k varování před bolševizací českých zemí i celé Evropy.  

Snad nejčastěji ovšem Moravec útočil na odkaz první republiky. Prvorepublikové politické poměry podle Moravce obhajovali pouze lidé, kteří je dokázali vychytrale využít pro svůj osobní prospěch. První republika byla zároveň ve vleku západních mocností. Moravec si na mušku bral zejména Edvarda Beneše, jehož osobu zasypával nechutnými osobními výpady. Beneš prý příliš podceňoval Německo a přeceňoval úpadkový Západ. Československý exil Moravec démonizoval jako pouhou služku západních mocností (zvláště Churchillovy Británie), za něž měl český národ krvácet. Po roce 1943, kdy byla podepsána československo-sovětská smlouva, se Moravcovi stal exil převodovou pákou, pomocí níž usilují Sověti o bolševizaci českých zemí.

2) Následováníhodné hodnoty: nacionálně socialistické Německo, Nová Evropa a nový řád

Proti výše zmíněným a v jeho pojetí naprosto škodlivým fenoménům stavěl Moravec českému národu před oči německý nacionální socialismus jako následováníhodný vzor. Cenil na něm zvláště utužení národní svornosti, které překonalo vnitřní rozervanost německé společnosti. Podle Moravce velká národní idea napomohla rozpustit třídní i osobní egoismus, přivést jednotlivce k sebeobětování pro národní celek a vytvořit „jednotnou armádu práce a největší a nejstatečnější armádu ve zbrani, jakou kdy svět viděl.“ Německé vojáky prezentoval Moravec jako misionáře, kteří po Evropě i světě rozšiřují ideu nacionálního socialismu. Německá armáda se v Moravcově pojetí stala budovatelem Nové nacionálně socialistické Evropy, na jejímž utváření se musí bok po boku s Němci podílet i český národ.

3) Svatý Václav jako zakladatel tisícileté tradice česko-německé spolupráce

Svatý Václav býval v českých dějinách povětšinou považován za patrona a ochránce českého státu a národa. Kolaboranti a nacisté z něho však v letech protektorátu udělali – díky Václavově dohodě s východofranckým králem Jindřichem Ptáčníkem v roce 929 – historický vzor a zakladatele údajně blahodárné české spolupráce s Němci a jejich státem. Své současné politické kroky tak s pomocí historických argumentů legitimizovali a veřejnosti prezentovali jako přirozené vyvrcholení tisíciletých dějin. Týkalo se to i Emanuela Moravce. V knížeti Václavovi, na jehož odkaz prý navazovali čeští státníci v dobách politických zmatků, viděl kus české osudovosti: „Když šlo o obnovení pořádku v zemi a o návrat českých zemí do svazku Říše, volali naši předkové ‚Kníže náš!‘“ Protektorátní prezident Emil Hácha se podle Moravce stal prozřetelným následovníkem knížete Václava, neboť dal českému lidu potřebnou politickou (tedy Němci zaštiťovanou) jistotu a ochranu.  

4) Proněmecký aktivismus českého národa

Moravec pomocí rozhlasu organizoval, propagoval a obhajoval českou aktivitu podporující německý národ a Velkoněmeckou říši. Moravec se s oblibou stylizoval do role mluvčího celého národa a z této pozice vyjadřoval věrnost Němcům a Adolfu Hitlerovi. Mnohokrát tak učinil například po úmrtí Reinharda Heydricha. Vedle těchto manifestačních projevů ovšem podporoval i konkrétní hmotnou pomoc, jíž Češi podporovali německé válečné úsilí. V rozhlase chválil a dával za vzor české dělníky, kteří pracovali přímo v Německu. S uspokojením také kvitoval české sbírky pro Německý červený kříž (ve skutečnosti pro německou armádu).

5) Převýchova české mládeže

Velké množství energie věnoval Moravec v letech protektorátu české mládeži. V roce 1942 se stal předsedou Kuratoria pro výchovu mládeže, které bylo budováno po vzoru Hitlerjugend. Jeho cílem byla převýchova mladých českých lidí v duchu nacionálního socialismu. Moravec ve svých projevech na akcích organizovaných Kuratoriem, jež byly přenášeny rozhlasem, často nadšeně hovořil o německé mládeži. Ta se řízenou výchovou stala nositelem nacionálního socialismu a nadějí německého národa do budoucna. Českým dospívajícím kladl vedle toho za velký vzor Adolfa Hitlera a jeho dílo…

Epilog

Rozhlas provázel Moravce během celého období jeho protektorátního vzestupu, s rozhlasem zůstal Moravec spojený až do posledních hodin svého života. Když vypuklo 5. května 1945 Pražské povstání, rozhodl se Karl Hermann Frank povolat k mikrofonu právě Moravce, aby se pokusil uklidnit situaci. Rozhlasová budova na Vinohradech, do níž docházel během celé okupace, však byla obsazena povstalci. Moravec měl být proto přepraven do Mělníka, jelikož tamní rozhlasový vysílač byl stále v rukou Němců. Pro přesné pokyny se měl cestou zastavit v Černínském paláci, kde sídlil Úřad říšského protektora. Z ministerstva školství a lidové osvěty v Kolowratském paláci eskortovala Moravce ozbrojená motorizovaná eskorta. V Chotkově ulici však jednomu z automobilů došlo palivo. V té chvíli spáchal Moravec svým revolverem sebevraždu.

Emanuel Moravec u mikrofonu

Emanuel Moravec po sobě zanechal spoustu otazníků. K těm nejpalčivějším patří otázka po motivacích jeho protektorátního jednání. Dělal všechno pouze kvůli hmotným výhodám, ukojení osobní ctižádosti a mocenskému vzestupu? Nebo byl vskutku přesvědčen o tom, že jediným smysluplným východiskem z nastalé geopolitické situace je pro český národ cesta po boku Němců a Velkoněmecké říše do Nové Evropy? Koneckonců tyto dvě skupiny motivací se vůbec nemusí navzájem vylučovat. Moravec možná snil o tom, že se stane mocným a slavným vůdcem českého národa, pro jehož dobro bude v Nové nacionálně socialistické Evropě pracovat. Pokud tomu tak bylo, tak byl Moravec naivní. Jeho jednání bylo v průběhu války pro nacisty výhodné. Po případném německém vítězství by se však situace změnila. Ač nacisté nedisponovali jasným a přesným plánem, jak s Čechy po vítězné válce naložit, tak přeci jen uvažovali o jejich částečné fyzické likvidaci a přesídlení a o germanizaci a rasové asimilaci vhodných skupin obyvatelstva. V Nové Evropě, jíž plánovali němečtí nacisté, zkrátka pro Čechy místo nebylo. 

Literatura:

Jan B. Uhlíř: Emanuel Moravec. Český nacionální socialista. In: Historie a vojenství 55, 2006, č. 2, s. 25–38; č. 3, s. 49–63.

Peter Richard Pinard: Broadcast Policy in the Protectorate of Bohemia and Moravia. Power Structures, Programming, Cooperation and Defiance at Czech Radio 1939–1945. Frankfurt am Main 2015.

Jaroslav Šebek: Svatováclavská tradice za první republiky a během nacistické okupace. In: Svatý Václav. Na památku 1100. výročí narození Václava Svatého. Ed. Petr Kubín. Praha 2010, s. 429–440.

Detlef Brandes: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Praha 2015.

Spustit audio

Související