Sto let od zrovnoprávnění českých žen a uzákonění jejich hlasovacího práva

Bojovnice za ženská práva Františka Plamínková ve studiu Radiojournalu (1936)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bojovnice za ženská práva Františka Plamínková ve studiu Radiojournalu (1936)

Přinášíme Vám archivní zvuky a fotografie ilustrující přijetí Ústavní listiny Československé republiky před sto lety. Tato ústava poprvé umožnila ženám volit. 

Boj českých žen o hlasovací právo

Františka Plamínková (1921)

Již od 19. století se mnohé osobnosti v českých zemích snažily o zrovnoprávnění žen. Větších úspěchů bylo ovšem dosaženo až ve 20. století. Roku 1903 byl založen Český klub ženský, který pečoval o kulturní a ideové povznesení žen. Spolek pořádal mnohé přednášky. Na jedné z nich například Tomáš Garrigue Masaryk kritizoval společenské pokrytectví, jež aplikovalo na ženy a muže rozdílné morální soudy. Všechny aktivity byly do politické roviny pozvednuty v roce 1905, kdy Františka Plamínková založila Výbor pro volební právo žen. Jeho úkolem byla agitace a probouzení zájmu o ženské volební právo v široké veřejnosti. Nový volební zákon z roku 1907 však na ženy vůbec nepamatoval a umožňoval volit pouze mužům. Plamínková objevila mezeru, neboť zákon nehovořil o tom, že by žena nemohla ve volbách kandidovat a být zvolena. Síly českého ženského hnutí byly v dalších letech napřaženy právě tímto směrem. První českou poslankyní se roku 1912 stala Božena Kunětická-Viková, ač její mandát nakonec realizován nebyl. Politické zrovnoprávnění žen přinesl až vznik Československé republiky. Washingtonská deklarace z října 1918, kterou formuloval Masaryk, hovořila o tom, že v nové republice budou ženy politicky, sociálně a kulturně postaveny na roveň mužům. V červnu 1919 již mohly ženy poprvé volit, a to zástupce do obecních zastupitelstev. Ústavní listina Československé republiky z 29. února 1920 vše ukotvovala ústavně, neboť obsahovala formulaci o tom, že „právo voliti do sněmovny poslanecké mají všichni státní občané Československé republiky bez rozdílu pohlaví, kteří překročili 21. rok věku svého.“ Parlamentní volby české ženy poprvé absolvovaly v dubnu 1920. Únorová ústava napomohla zrovnoprávnění žen také tezí, že výsady pohlaví se neuznávají.

Ženská práva ve vysílání prvorepublikového Radiojournalu

Poslankyně Betty Karpíšková u mikrofonu Radiojournalu (1936)

I přes ústavně-právní zrovnoprávnění žen byla jejich reálná situace v letech první republiky stále neupokojivá. Ženy musely o svou participaci ve veřejném prostoru bojovat. Významnou roli v jejich úsilí sehrávala československá rozhlasová společnost Radiojournal. Od dvacátých let vystupovaly u jejího mikrofonu významné představitelky českého ženského hnutí. Hovořily o úkolech žen či představovaly svůj vlastní – a pro ostatní ženy následováníhodný – životní příběh. Lze to ilustrovat na trojici příkladů. Poslankyně Betty Karpíšková v červnu 1936 kritizovala nízké zastoupení žen v československých zákonodárných sborech. Zároveň apelovala na solidární ženskou spolupráci poslankyň a senátorek napříč jednotlivými politickými stranami. Jejich úkolem má být práce pro ženské masy, zlepšování sociálních poměrů pracujících a hájení evropského míru. Karpíšková poté nastínila svou vlastní parlamentní činnost, jíž chtěla bojovat na jedné straně proti opilectví a drahotě a na straně druhé za zavedení bezplatné lékařské péče pro chudé ženy a za zvyšování mezd. Textový podklad této rozhlasové přednášky si můžete prohlédnout níže ve fotogalerii.

První československá soudkyně Zdeňka Patschová roku 1935 ve své přednášce Žena v povolání soudce nastínila složitou cestu, jíž musely – i přes ústavní zrovnoprávnění pohlaví – projít české právničky, aby mohly být přijímány do státních služeb. Podle Patschové se první právničky hlásily do tzv. přípravné služby soudcovské již v roce 1923, ale po roce tahanic jim to bylo ministerstvem spravedlnosti zakázáno. Bylo nutné bojovat s prvotními předsudky o tom, že se ženy na poli soudnictví nemohou uplatnit. Do přípravné služby mohly být první ženy nakonec přijaty po svolení ministerstva až v únoru 1930, tedy deset let po přijetí československé ústavy.

Poslankyně Marie Tumlířová ve studiu Radiojournalu (1937)

Agrárnická poslankyně Marie Tumlířová hovořila v březnu 1937 o své studijní dráze, jež vyvrcholila tím, že se stala první doktorkou přírodních věd v Československu. Podle svých slov, jež si můžete poslechnout z archivního záznamu, toužila od dětství vášnivě po studiu. Chtěla jít studovat na pražské dívčí gymnázium. Maminka jí to ovšem zakázala s tím, že má tři bratry, kteří budou studovat, což bude již tak velká zátěž pro rodinný rozpočet. Pokus o vystudování učitelského ústavu také ztroskotal, když se tatínek obával, že je pro ženu učitelství přespříliš náročné. Tumlířová svůj boj s předsudky i upřednostňováním mužů nevzdala a v letech 1917–1921 vystudovala České vysoké učení technické. V závěru své přednášky svůj příklad sympaticky odosobňuje: „je historicky významnou tato skutečnost sama, ne však osoba, která je jejím nositelem.“

Vysíláni pro ženy (1940)

Za vyvrcholení ženských emancipačních snah na půdě Radiojournalu lze považovat samostatné vysílání pro ženy, které bylo zaštítěno roku 1932 vznikem jeho redakčního oddělení. Od témat věnovaných kuchyni či výchově dětí se program postupně rozšířil na závažnější problematiku (např. cyklus Ženy, které dostaly Nobelovu cenu), jež měla posilovat ženské sebevědomí, vzájemnou solidaritu a úsilí o emancipaci. Program nebyl omezen na pouhé přednášky, ale byl tvořen také rozhlasovými montážemi. Ženy si vysílání velmi oblíbily a na pražské Vinohrady od nich docházely stohy dopisů. Redakce se tak dovídala o zájmu svých posluchaček, který mohla saturovat změnami programu. Závěrem lze meziválečný Radiojournal prohlásit za významného nositele emancipace českých žen, které musely bojovat s nepřízní (mužského) okolí i přes oficiální zrovnoprávnění v Ústavní listině Československé republiky z 29. února 1920.

Spustit audio

Související