Bígl

21. září 2010

Patří k nejstarším anglickým honičům. Malý příbuzný foxhaunda, jehož předkové byli stejně jako on v celých smečkách používáni k parforsním lovům, v případě bígla především na zajíce. Hranice mezi jednotlivými velikostními rázy nebyly ovšem v minulosti tak výrazné jako dnes a prakticky splývaly. Na výstavě byli poprvé předvedeni v polovině 19. století, první standard vyšel na přelomu 20. století.

Popis: Malý kompaktní pes působící dojmem síly. Hlava přiměřeně velká a silná, bez vrásek a s dobře vyznačeným stopem. Oči tmavě až oříškově hnědé, větší, daleko od sebe položené, s milým výrazem. Krk delší, klenutý, s volnou kůží na hrdle. Tělo s krátkým rovným hřbetem a hrudníkem sahajícím po lokty. Končetiny rovné, svalnaté, s pevnými, uzavřenými tlapkami. Ocas silný, středně dlouhý, vysoko nasazený a při vzrušení nesený vzhůru. Srst krátká, hustá. Zbarvení: nejčastěji trikolorní, přípustné jsou však všechny barvy uznávané u honičů, kromě játrové.

Charakteristika: Živý a pohyblivý, nikoliv však nadmíru temperamentní pes. Je mimořádně snášenlivý vůči lidem i ostatním psům, protože byl odjakživa držen ve velkých smečkách. Přátelský, milý a nenáročný.

Zvláštní nároky: Bígl potřebuje hodně pohybu, pokud však narazí na stopu, bývá problém ho odvolat a nezřídka mizí na celé hodiny. Vyžaduje proto od útlého mládí důslednou výchovu v přivolání. Mívá sklon k nadměrné žravosti a k tloustnutí.

Užití: Lovecký pes, používaný dříve hlavně při štvanicích na králíky a zajíce. Dnes všestranný pomocník myslivců, oblíbený však více jako pes rodinný. V nedávné minulosti byl využíván také jako pokusný pes v laboratořích.

Výskyt: V Evropě i v USA velmi oblíbený společenský pes. I u nás patří k nejoblíbenějším plemenům.

Možná záměna: Všichni podobní honiči jsou větší a podstatně vzácnější, baset má krátké končetiny, delší uši, je delší a mohutnější.

pes i fena: cca 33 - 40 cm

autoři: Martin Smrček , Lea Smrčková