Appenzellský salašnický pes
Nepůvodnější ze všech čtyř švýcarských salašnických psů, i on bývá odvozován až od psů římských legií. Nad hřbetem zatočený ocas svědčí o příbuznosti s asijskou větví pasteveckých psů. Jako samostatné plemeno byl popsán na samém konci 19. století, chov se rozvíjí až ve století dvacátém, když byl v roce 1914 vydán první standard.
Popis: Středně velký, harmonicky stavěný trojbarevný pes téměř kvadratické tělesné stavby. Hlava velikostí odpovídá tělu, mírně klínovitá, čenich středně velký, rovnoměrně se zužující. Oči malé, mandlovité, uši trojúhelníkové, zvysoka a zeširoka nasazené, v klidu přiléhající k lícím. Tělo silné a kompaktní, hřbet delší, pevný a rovný, záď krátká, hrudník dosahující až k loktům, břicho jen málo vtažené. Ocas vysoko nasazený, v pohybu těsně zatočený nad hřbetem. Srst krátká, hrubá a přiléhavá Zbarvení černé nebo havanově hnědé s pokud možno symetrickými hnědočervenými a bílými odznaky
Charakteristika: Živý, energický a pohyblivý pes, sebevědomý a nebojácný. Ke známým lidem přátelský, k cizím mírně nedůvěřivý. Je mu vlastní umírněná dávka ostrosti a rád štěká, proto je dobrým hlídačem.
Zvláštní nároky: Vzhledem k hlasitosti a velké potřebě pohybu se příliš nehodí do měst. Jinak nenáročný.
Užití: Dříve honácký a ovčácký pes, dnes dobrý společník, hlídač, ale ve své vlasti také pes lavinový, záchranný a vojenský.
Výskyt: V poslední době se šíří, přesto stále vzácný. Odchován už byl i u nás.
Možná záměna: S velmi podobným entlebušským salašnickým psem, který však je podsaditější, delší a má kratší končetiny. Také nemusí mít ocas.
pes: 52 - 56 cm
fena: 50 - 54 cm
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
