Americká akita

21. září 2010

Američtí vojáci si s sebou po 2. světové válce z Japonska do USA přivezli také akity. V důsledku izolovanosti Japonska a jeho neochotě spolupracovat se americké akity začaly stále více odlišovat od japonských, a to především ve zbarvení, ale i ve stavbě těla a v povaze. V roce 1999 došlo zásahem FCI k rozdělení na dvě plemena: tradiční akitu inu a velkého japonského psa, jenž byl v roce 2006 přejmenován na americkou akitu.

Popis: Velký pes robustní konstituce, harmonicky stavěný, celkově mohutný, silné kostry. Hlava široká, ve tvaru tupého klínu, s hlubokou tlamou, poměrně malýma očima a vztyčenýma ušima směřujícíma vpřed. Tělo je delší než je kohoutková výška (poměr zhruba 9 : 10 u psů a 9 : 11 u fen. Krk silný a svalnatý, s minimálním lalokem, poměrně krátký. Ocas mohutný a bohatě osrstěný, vysoko nasazený a nesený nad hřbetem nebo ke slabině, zatočený. Končetiny rovné. silných kostí. Pohyb vydatný, dlouhý, plný síly. Zbarvení jakékoliv, např. červené, žluté, bílé, také strakaté a žíhané, s maskou, nebo bez ní.

Charakteristika: Ve srovnání s akitou inu méně odtažitá a nedůvěřivá k cizím, větší "mazel". Vyrovnané, důstojné, sebevědomé, ostražité a odvážné chování.

Zvláštní nároky: Náročná na fyzické dispozice i zkušenosti majitele. Bývá tvrdohlavá. V přírodě u ní mohou propuknout lovecké instinkty. Není vhodná pro klasický výcvik ani pro psí sporty.

Užití: Hlídač, ochránce a společník. Možné využití v canisterapii.

Výskyt: Od svého osamostatnění se zvolna šíří, a to i u nás. Stále však nepatří k běžným plemenům.

Možná záměna: S akitou inu, od níž se liší především zbarvením, které může být prakticky jakékoliv a nemá urajiro. Také hlavu mívá americká akita těžší, čenich hlubší a celkově působí masivnějším dojmem.

pes: 66 - 71 cm
fena: 61 - 66 cm

autoři: Martin Smrček , Lea Smrčková