Židovské tradice a zvyky v terezínském ghettu

Paní Malá, máme před sebou publikaci, disertační práci, obsáhlé dílo, s názvem Judaismus v ghettu Terezín – vaší práci. Kde vás napadla tahle myšlenka?

„Já jsem se tomuto tématu začala věnovat při svých magisterských studiích na judaistce u pana docenta Noska, kdy když jsme se seznamovali s židovskými tradicemi při tématu židovských svateb, tak si vybavuji, že pan učitel vyprávěl o tom, že překládal svého času terezínskou svatební smlouvu. A myslím si, že tohle to byl vlastně nějaký pramoment, že mě to začalo zajímat. Jak je to možné, že v Terezíně, v ghettu byl uzavřený židovský sňatek, tak to si myslím, že byl takový prapůvod vlastně toho, že jsem se tomu tématu potom později začala věnovat.“

To mě zaujalo. Jedna svatba byla v Terezíně?

„Ne, ne, nikoliv. Já si myslím, že v Terezíně během 2. světové války bylo oddáno na 500 židovských párů.“

Až tolik? Jak je to možné? Tam neplatil zákaz shromažďování Židů?

„Ne, ne, nikoliv. V Terezíně na rozdíl od protektorátu zákaz shromažďování a praktikování židovství neplatil a židovské svatby byly již od roku 1942. Na začátku roku 1942 mám datovanou první židovskou svatbu, kterou jsem dohledala. Vlastně již od počátku existence ghetta byli mladí lidé spolu sezdáváni podle židovských zákonů.“

Tím jsme se dostali k tomu, že jste mluvila s mnoha lidmi. Co vám pověděli o zvycích, svátcích a ritech v Terezíně?

„Já jsem se hlavně zaměřila na vzpomínky pamětníků, protože pro mě byli nejnosnější hlavně ti starší, kteří už dneska vlastně nežijí. Takže já jsem procházela všechny vzpomínky, které jsou dochovány v památníku Terezín, potom v Židovském muzeu a vlastně na základě těch vzpomínek jsme si vyhledávala už pamětníky, pokud žili, kteří se k tématu vlastně nějakým způsobem vztahovali, ať už měli svatbu nebo vzpomínali na pohřeb někoho ze svých blízkých nebo na vzdělávání v ghettu nebo na svou Bar micva. Takže na základě těch vzpomínek – to byl takový hlavní moment – jsem se potom dostávala k těm přímým pamětníkům přeživším holocaustu. Nebo jsem se dotazovala také mezi svými známými, ptala jsem se lidí, tak díky tomu jsem měla interview zhruba s dvaceti přeživšími, z nichž šest z nich mělo svatbu v terezínském ghettu.“

Svatba se ovšem musí nebo nemusí konat v synagoze, jak to bylo? V Terezíně přeci před tím žádná synagoga nebyla.

„Ty svatby se konaly na různých místech. V Terezíně bylo potom zřízeno během existence ghetta několik modliteben nebo synagog. Hodně svateb se konalo v té hlavní budově v hlavní modlitebně v magdeburských kasárnách, ale ty svatby mohly být leckde. Tam není omezený prostor a svatby se můžou konat i na zelené louce. Důležité pro to bylo, že tam byl oddávající, byl tam rabín, novomanželé a dva svědci.“

Poslední otázka: Židé s sebou měli věci, které byly potřebné k náboženskému životu?

„Ano měli. Já jsem se dopátrala toho, že řada vězňů si sebou přivážela ať už modlitební knížky, modlitební řemínky, svícny, v ghettu byly Tóry, v ghettu byly potom dokonce stavěny aron ha-kodeš – svatostánky – v těch modlitebnách, takže lidé sebou do ghetta přiváželi věci, které používali pro denní potřebu v náboženském životě.“