Židovská malířka na příkaz dr. Mengeleho v Osvětimi malovala portréty romských vězňů
Státní muzeum v Osvětimi vlastní sedm portrétů romských vězňů, které namalovala brněnská Židovka Dina Gottliebová. Osudy těchto akvarelů, jejich autorky i romských zajatců podrobně dokumentuje kniha Vodové barvy, která v roce 2011 vyšla v Polsku a kterou nedávno Polský institut představil v Praze a Brně – mimo jiné za účelem nalezení jejího českého vydavatele.
Před Vánoci roku 1943 stála dvacetiletá židovská vězenkyně Dina Gottliebová v Osvětimi-Březince před dřevěnou stěnou baráku. V ruce měla barvy a štětce a pro rozptýlení uvězněných dětí namalovala na stěnu Sněhurku a sedm trpaslíků. Tak nacisté objevili její nadání, díky kterému věznění v koncentračním táboře přežila i se svou matkou, jak vypráví Lucie Zakopalová z Polského institutu v Praze:
„V Brně studovala AVU, měla velký výtvarný talent a náhodou se na to přišlo, když doktor Mengele v Osvětimi hledal někoho, kdo by pro něj portrétoval romské vězně. Takže takto se k tomu dostala, bylo jí to vlastně nařízeno, ale dá se říct, že díky tomu přežila, protože celou válku pro doktora Mengeleho kreslila ty portréty. On se vlastně domníval, že fotografie není tak přesná a pro ty svoje rasové výzkumy potřeboval přesný portrét, tedy ty akvarely, které malovala právě Dina Gottliebová.“
Osudy této brněnské rodačky zmapovala v knize Vodové barvy polská reportérka Lidia Ostałowska, která působí v deníku Gazeta Wyborcza a je autorkou knihy o romské kultuře Cikán je Cikán. V první části knihy Vodové barvy se Lidia Ostałowska věnuje životě vězňů v Osvětimi a rasovým výzkumům doktora Mengeleho. V druhé části popisuje poválečný osud portrétů romských vězňů. Některé se zachovaly díky tomu, že syn osvětimského železničáře, kterému za války zemřela malá sestřička, si tři dny po osvobození koncentračního tábora z něj vzal sirotka, aby své matce nahradil zemřelou dceru. Vybral si dvouletou židovskou holčičku z Maďarska.
„Ti vězni, kteří tam zbyli a kterých bylo velmi málo, byli dojatí tím, že se o ni někdo chce postarat, a dali mu takové srolované papíry. On ani nevěděl, co to je, a doma zjistil, že jsou to tyto portréty. Nicméně ještě v té době, tedy těsně po válce, se s nimi nic nedělo, on je nechal té zachráněné holčičce Evě jako takové její dědictví z toho tábora a teprve ona, když dospěla, tak s nimi přišla do muzea v Osvětimi, které tam právě reorganizovalo sbírky a muzeum je od ní odkoupilo.“
Sedm akvarelů romských vězňů se do sbírek Státního muzea v Osvětimi dostalo v roce 1963 a jeho pracovníci začali pátrat po jejich autorovi, jak říká Lucie Zakopalová.
„Dina z nějakého důvodu ty portréty podepsala, ale podepsala je jenom křestním jménem, bylo tam nějaké Dinah a oni nevěděli, co to znamená, ke komu to patří atd., takže se snažili vypátrat, kde je. Nebylo to jednoduché, protože Dina Gottliebová mezitím odešla do Ameriky, žila v Hollywoodu, takže teprve až po nějaké době ji vypátrali a do té Ameriky jí přišel dopis z Osvětimi, že našli těch sedm portrétů a poprosili jí o co nejvíc informací k tomu, jak vznikaly, nějakou krátkou autobiografickou informaci o ní – a tímto způsobem to začalo. Ona se tedy vydala do Polska, protože to pro ni bylo velice citlivé téma, přišlo jí to jako zázrak, že se ty portréty zachránily, a předpokládala, že si je odveze s sebou do Ameriky.“
Vznikla tak složitá otázka, komu portréty Romů namalované v Osvětimi na příkaz doktora Mengeleho vlastně patří – autorce, státu nebo třeba romskému národu? Kolem vlastnictví akvarelů se rozhořel soudní spor, do nějž se dokonce vložil americký Kongres, který podpořil nároky autorky. Naopak osvětimské muzeum je přesvědčeno, že věci spojené s utrpením vězňů v koncentračním táboře by měly zůstat tam jako svědectví a podobnou představu mají i různé evropské instituce a samotní Romové. Dina Gottliebová se vrácení portrétů nedočkala, zemřela v roce 2009.