Význam slova amen
V kostelech můžeme při modlitbě běžně slyšet slovo „amen“, ale málokdo ví, že se jedná o čistě hebrejský výraz. Setkat se s ním můžeme navíc i v v běžné řeči. Když se třeba o někom řekne, že „je s ním ámen“, je to totéž, jako by se řeklo – „zemřel“. V židovství však má výraz „amen“ velice přesný význam.
Se slovem „amen“ se poprvé setkáváme v biblické Čtvrté knize Mojžíšově. Zvolání „amen, amen“ zde završuje obřad, při němž kněz zjišťoval vinu či nevinu ženy obviněné z nevěry. Smysl slova je zřejmý. Znamená „tak se staň“, „budiž“. V dané souvislosti se jím stvrzovala kletba svolaná na hlavu cizoložné ženy, ale „amen“ mnohem častěji sloužil jako potvrzení jiného druhu. Stal se odpovědí, jež pečetila přání, požehnání, modlitbu.
Slovo „amen“ má stejný kořen jako hebrejské sloveso „věřit“, ale tradiční výklad ho dává do souvislosti i se slovem „omen“, které znamená „poručník“. Tak se s ním můžeme setkat například v biblické Knize Ester. Kromě významu „potvrzuji, co bylo právě řečeno, věřím tomu“ tedy „amen“ může též znamenat: „Odvolávám se na toho, jemuž důvěřuji“.
Zajímavá je i historie užití slova „amen“ v židovské bohoslužbě. V Talmudu se můžeme dočíst, že po dobu trvání druhého jeruzalémského chrámu, tedy po téměř 600 let až do roku 70 tohoto letopočtu, se výrazu „amen“ v posvátných zdech neužívalo. Když velekněz v chrámu vyslovil velké Boží jméno, ostatní kněží i shromážděný lid pravili: „Ať je navěky věků požehnáno posvátné jméno Božího království“. Slovo „amen“ však ani v této době nebylo zapomenuto. Věřící ho pronášeli jako odpověď na pronesené požehnání mimo chrám. Protože užití obou odpovědí bylo jasně vymezeno, po zničení chrámu Římany se první z nich přestala užívat.
Z tohoto pravidla existují v židovské modlitbě jen nečetné výjimky, které však nijak neoslabují zvláštní význam výrazu „amen“. Naopak, jako akrostych spojení „Kel melech neeman“ neboli „Bůh je věrný Král“ nabylo zvolání „amen“ ještě větší důležitosti. Vždy však platí, že tento výraz nemá hodnotu sám o sobě. V Talmudu je psáno, že „kdo pronese amen celou svou duší, otevře brány ráje“. Moudří Izraele tím zdůraznili výjimečnou sílu, kterou věřícím propůjčuje společně vyslovená chvála Hospodinu. Rozhodující je samozřejmě síla přesvědčení a jeho upřímnost, nikoliv síla hlasu. Jen tehdy platí jiná talmudská zásada, totiž že „ten, kdo na požehnání odvětí amen, jako by sám žehnal“. V chvále věřících, kteří v ryzosti přisvědčují Bohu, je však možno jít ještě dál. Jak praví nápis na západní zdi Staronové synagogy: „Ten, kdo praví amen, je větší než ten, kdo žehná“.
