Výr velký

Výr velký je největší evropská sova; o tom ostatně vypovídá i jeho anglické jméno, které lze přeložit jako "orlí sova". Dosahuje rozpětí 180 centimetrů a hmotnosti dvou až tří kilogramů. Nejčastější kořistí výra jsou všudypřítomní drobní zemní hlodavci, to znamená především hraboši polní. Samozřejmě nepohrdne ani ptáky a zřejmě i od toho se odvozuje určitá averze denních ptáků k výru, kteří na něho útočí, kdykoliv ho přes den uvidí.

0:00
/
0:00

Výr velký začíná tokat, což znamená, že začíná také nejintenzivněji houkat, již brzy na jaře, dá se říct, že koncem zimy. Můžeme tedy toto houkání slýchávat za šera, za soumraku, nebo naopak potom k ránu.

Slyšeli jsme hlas samce a samice, takzvané duetové volání. Partneři se ozývají společně a můžeme rozlišit i samce, jehož hlas je hlubší než hlas samice. Toto duetové volání je významné z mnoha hledisek. Jednak se tímto pokřikem výři stimulují do vlastního hnízdění a také upozorňují na obsazenost dané lokality.

Hnízda výrů, ta mají samozřejmě mnoho nepřátel. Je to dáno především tím, že výři hnízdí na zemi. Bohužel se setkáváme s ničením snůšek a zabíjením mláďátek člověkem. Zarážející je skutečnost, že toto ničení a zabíjení je záměrné. Zřejmě je to tím, že představa o škodlivosti výra je v člověku zakořeněna až příliš hluboce.

Základní údaje

Výr velký (Bubo bubo) je naše největší sova. Přes den se skrývá na skalách nebo na starých stromech, večer vylétá lovit do otevřené krajiny. Stálý. Jeho hnízdem je jen mělká jamka na zemi nebo na skalním útesu, někdy však obsazuje i stará hnízda dravců. Nevyhýbá se ani blízkosti lidských sídlišť, někdy hnízdí i v používaných lomech. Živí se ptáky a savci do velikosti menšího zajíce, které loví při neslyšném letu nízko nad terénem. Při lovu se orientuje především sluchem. Ohrožený, zvláště chráněný.

Jak vznikaly nahrávky
Před lety jsem nalezl obsazené výří hnízdo na skalním výstupku ve stěně vysokého opuštěného lomu. Z horního okraje skalní stěny bylo vidět samici sedící na vejcích. Rozhodl jsem se nahrát její reakci na moje vyrušování. Z okraje skalní stěny jsem pomalu spouštěl mikrofon na patnáctimetrovém kabelu přímo nad hnízdo. Samice si na hnízdě lehla na záda, vztyčila pařáty proti přibližujícímu se nepříteli a varovně syčela a klapala zobákem. Po třech týdnech jsem se vrátil a chtěl jsem nahrát hlasy mladých. Když jsem se však ze skalní stěny podíval dolů, zjistil jsem, že samice byla na hnízdě zastřelena.
Pavel Pelz