Umění stát se plavčíkem

V jednom malém městě jsem mluvil na besedě s dětmi, několik dětí ze třídy nebylo ještě nikdy v Praze... Ale u moře už byly všechny. A všechny uměly plavat. Jenomže je ještě jiné nebezpečí utonutí, které bývá přehlíženo, bývá ještě ono utonutí, které je paradoxní... Metaforické...

Jeden plavčík mi kdysi říkal, že zažil několik utopených a nikdy to nebyli ti, kdo by neuměli plavat, bývali to naopak ti, co si mysleli, že umí plavat moc dobře... Až moc dobře. Příliš si věřili... Ve svém vědomí i ve svém podvědomí si nepřipouštěli myšlenku na to, že by něco takového se mohlo přihodit právě jim.

Svět je jedna velká hladina. Každý den v jeho hladině tone tolik lidí. Bohužel, není to jenom obraz, lyrický obraz. Je to... zlověstně realistické poznání... Kolik vírů, nepostřehnutých vírů, vírů s různými jmény dnes stahuje - nepozorovaně - níž - a níž - Jsou víry jménem drogy. Víry jménem bezcitnost. Je hrůzný vír jménem lhostejnost. Vír, který zachycuje a stahuje do anonymních hlubin celé davy... A jako by pronikavě ubylo oněch moudrých plavčíků, duchovních plavčíků, kteří podávají záchranu. A přitom každý má příležitost stát se takovým plavčíkem.

Příležitost? Výsadu. Velikou lidskou výsadu... Umění neutonout je i uměním zvolit si svého plavčíka, vyslechnout jeho varování... Neposmívat se mu - věřit mu - nechat ho, aby poradil. Naučit se od něj, jak se stát plavčíkem pro tonoucí plavce sám. Jak nebezpečné je věřit tomu, že utonutí se týká jenom těch druhých, že se týká jenom těch v dálce. Jak nebezpečné je opomíjet záchranné čluny - záchranné čluny přátelství. Záchranné čluny trpělivosti... Jak nebezpečné je opomíjet - jak nejnebezpečnější je opomíjet - záchranné čluny lásky. Ty čluny, které jsou připraveny právě tehdy, když lidský osud narazí na přehlédnutý ledovec - na ledovec, kterému se dalo uniknout, kdyby si člověk nemyslel, že jeho žádný ledovec ohrozit nemůže...

Kolik vztahů dnes utonulo - kolik jich utone zítra. Kolik přátelství může - a nemusí - utonout dnes kvůli nedorozumění. Kolik lásek dnes tone... Utoone? Někdy by stačilo podat dlaň - dlaň slova. A jeden vztah by se nepotopil nenávratně pod temnou hladinu. Trval by.

Jak snadné by někdy bylo zachránit toho, kdo tone. Jenomže onu "snadnost" si člověk tragicky často uvědomuje až tehdy, když je tragicky pozdě. A někdy člověk dokonce nepostřehne, že on sám je tím ledovcem, který působí, že někdo blízký - někdo, kdo je mu třeba nejbližší - začal tonout...

Někdy by stačilo jenom si povšimnout toho, kdo tone - stačilo by jenom udělat si čas, aby se člověk rozhlédl. Možná někdo tone - dnes. Teď... Ne na vzdáleném pobřeží... Blízko. Tak blízko. Ve vedlejším domě. Ve vedlejším pokoji. Tone nepozorovaně, tone nenápadně, tone přehlížený. Kolik je pozůstalých po těch, kteří byli přehlédnuti - kolik těch "pozůstalých" znají psychiatři a snaží se jejich zoufalým duším pomáhat -

"Kdyby si lidé víc všímali těch okolo sebe, neuživil bych se," řekl mi jeden psycholog, který se zabývá tím, že pomáhá těm, kdo trpí výčitkami - Vyčítají si... Vyčítají si, že si neudělali čas a nerozhlédli se po hladině své rodiny - neuvědomili si, že někdo z jejich blízkých, někdo z jejich nejbližších tone. Ani je nenapadlo, že by mohl mít nějaké potíže. A že by ty potíže mohly být tak zlé, až by jej stáhly pod hladinu tohoto světa.

Anděl strážný se ptá: "Rozhlédl ses kolem sebe? Rozhlédl ses pozorně? Dnes? Jsi si jistý, že nikdo z tvých blízkých netone? Nikdo z těch, které máš rád? Neklouže někdo právě teď - a nepozorovaně - hlouběji a hlouběji do mrazivých vln úzkosti...? Ještě je čas... Ještě ho třeba můžeš zachytit - Třeba jedinou větou - Možná to je někdo, o kom by tě ani nenapadlo, že může být v potížích. Jak často utonou právě ti, které kdekdo považoval za dokonalé plavce...

Rozhlédni se... Je čas. Ještě je čas. Možná tohle je ta chvíle, kdy jenom ty - právě ty - jedině ty - můžeš někomu pomoci, aby neutonul..."