Temná opona
Pohraniční město Tachov patří k těm, jejichž historie se jen pomalu znovu otevírá a vchází do povědomí jeho nynějších obyvatel. Lidé, kteří tam přišli po roce 1945, v tomto chudém a zapadlém okresním městečku, nenacházeli žádnou slávu. Přesto to bylo v té době městečko docela pěkné - s mimořádně zachovalým věncem hradeb, gotickým kostelem s vysokou věží, s barokním zámkem a velkým parkem a husitskou historií několikerého dobývání.
Když tam v roce 1955 přišli moji rodiče (v pozůstalosti své matky jsem našla Osvědčení o některých výhodách pro dosídlence, tou výhodou bylo získání bytu), nemluvilo se vůbec o Němcích, kteří z města odešli, a nemluvilo se dokonce ani o tachovských Židech, které ti Němci předtím všechny odtransportovali do vyhlazovacích táborů. Tedy všechny - je Božím řízením, že při žádné likvidační akci se nikdy nepodaří zlikvidovat všechno, a tak se zachránili i někteří tachovští Židé, přežili lágr nebo stihli emigrovat. Když před několika lety měli v Tachově sraz, na který se sjeli z celého světa, přišla tam i jedna žena, někdejší tachovská Němka, která od svých rodičů nosila tachovským Židům pomoc a podporu, z obyčejné lidské slušnosti rodiny, která nebyla nacistická, ale v nacisty zfanatizovaném městě musela přežít.
Dnes se v tachovském muzeu můžeme podívat, jak vypadala skvělá moderní synagoga, zničená při Křišťálové noci, a najdeme tam i Davidovu hvězdu vykládanou v dlažbě v takzvaném Židovském domě. Na té dlažbě stála později garáž nebo dílna, takže se o hvězdě dlouho nevědělo. V tachovském muzeu najdeme také henleinovské propagační plakáty a fotografii, na níž je velkolepá Windischgrätzova jízdárna zaplněna lidmi se vztyčenými pravicemi a ověšena prapory s hákovými kříži. Strašlivé dějiny.
K těm patřily i pochody smrti v roce 1945, při nichž táhli vězňové z koncentračních táborů a cestou umírali. Přes 250 je jich pohřbeno pod tachovskou mohylou, která nás jako děti fascinovala svou monumentální trnovou korunou na vysokém sloupu. Léta normalizace, lhostejná ke každým dějinám, nechala volné travnaté prostranství pod mohylou zastavět garážemi a rodinnými domy, takže monument pozbyl kolem sebe prostor a stal se vyvýšeninou, kterou přes střechy vilek člověk sotva zahlédne. Přístup k mohyle je soustředěn jen na oficiální cestu, kudy po celá léta chodili okresní tajemníci KSČ a důstojníci tachovské vojenské posádky. A lampiónové průvody nás, školních dětí.
Moji rodiče, kteří přišli do Tachova z Plzně a z Prahy, o Němcích, kteří odešli, nikdy nemluvili. Takže když se mě po převratu lidé z vnitrozemí ptali, jestli v západočeském pohraničí mluví lidé i německy a jestli jsem znala německé rodiny, musela jsem říci, že ne. A dodávala jsem, že německy se ovšem začalo pohraničí učit za normalizace, kdy mnozí občané naladili vysílání západoněmecké televize a získávali z něj objektivnější informace, než jaké poskytovala televize česká. Vysílače byly tak silné, že na rozdíl od Svobodné Evropy rušit nešly.
Nějaké Němce jsem přece jenom znala. Měla jsem německou profesorku klavíru, která milovala moderní ruskou hudební klasiku a od dubna do září chodila plavat na přírodní tachovské koupaliště. A z německé rodiny byla jedna moje kamarádka. Její německá babička v Tachově zůstala díky manželství s Čechem, rodinní příslušníci s ní mluvili německy, i když česky rozumět musela, to nebylo jinak možné. Bydlela ve staré, do značné míry už venkovské části města, měla malé hospodářství, stateček. Chodila jsem tam vlastně nerada, nějak jsem se té němčiny bála, ale přece jen jsem jednou pomáhala s obracením sena, jednou jsme něco hledaly na půdě a jednou jsme pekly vánoční cukroví. Na půdě byly šaty, fraky a klobouky, dokonce cylindr, a v hospodářství předměty jako ze starého slabikáře.
S kamarádkou Aničkou, která měla tuhle babičku, jsme rády jezdily na kole po okolí, a nejtajnější místo jsme měly v obci Pořejov ve zpustlém kostele s promáčknutou věží. Na jaře jsme tam jezdily trhat šeříky a narcisy, které vykvetly na místech starých zahrad u domů, z nichž zbyly jen základy. Pak jsme prolézaly vnitřek kostela a četly nápisy na náhrobnících. Anička uměla německy mluvit, ale ne číst, takže neuměla přeložit slovo na jednom žulovém kameni. Při rozhovorech s babičkou je nepotřebovala, znala je jenom z německé televize: Weltkrieg.
Dům její babičky měl průjezd, v němž bylo proti ulici temno. Bylo to jako ve staré pověsti - otevřela se malá vrátka ve velkých vratech, vstoupily jsme do temného prostoru, v němž se mluvilo německy. Němčina zněla v temnotě plné tajemství a nevyslovitelných otázek. Pak jsme vyšly zase na světlo do ulice, kde zněla čeština jako jistota jasné současnosti. A mezitím jako by spustil oponu. Té oponě se během studené války začalo říkat "železná", podle zadrátované a vojensky střežené hranice. Tenhleten nehmotný temný závoj nepochopení a nesrozumitelnosti byl v pohraničním kraji spuštěn i mezi lidmi, kteří jakoby neviděli dějiny, které byly v krajině v těch časech ještě úplně patrné. Ta opona byla utkána z dlouhých seznamů jmen z kamenných desek v každé obci a z pouhých čísel na tachovské mohyle.
V kostele v zaniklé obci Pořejov jsme si s Aničkou zapsaly neznámé německé slovo a doma se podívaly do slovníku: Weltkrieg. Světová válka.
