Stvoření, pád, naděje
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi... A v šesti dnech zaplnil zemi vším tvorstvem, tvory okřídlenými, šupinatými, zvířaty divokými i domácími. A to vše zasadil Hospodin do přírody. Králem svého stvoření učinil člověka, který měl být jeho obrazem.
Zdůrazňujeme, že měl být; neboť již od počátku je člověk kverulantem a nikdy není spokojen s tím, co má. Nejdříve se člověku, který dostal jméno Adam "nezdálo", že je sám. Každý živý tvor měl svého druha či družku; jenom Člověk byl určen ke společenství se samotným Stvořitelem.
Ovšem to mu bylo málo. I vyvzdoroval si družku, Evu, která vzešla z jeho boku. Žebro, z něhož žena vzešla, jí nestaví do podřadného postavení: symbolicky zde můžeme hovořit o tom, že z mužského těla byla vyňata ženská duše, a tak ztratil první člověk jednotu v sobě samém.
Bůh nezatrpkl vůči svému nejmilejšímu "výtvoru" a muže a ženu usadil v nádherné krajině, zvané Eden. Zde jim bylo dopřáno maximálního luxusu, neboť všechno mohli užívat ke svému prospěchu.
Ovšem nebyl by to Bůh, aby si nekladl nějaké podmínky: uprostřed zahrady umístil Hospodin strom poznání Dobra a Zla, jehož plodů se nesměli první lidé ani dotknout.
Svoboda člověka tak byla jasně vymezena Božím zákonem.
Kdoví, co by se stalo, kdyby se na scéně neobjevil Had, tvor, který byl pro většinu starověkých civilizací symbolem zdraví, plodnosti a sexuální energie. Snad právě proto, že se hadímu bohu klaněli ti, kteří vyznávali polyteistické náboženství, přisoudili starověcí Židé Hadu ty nejčernější úmysly a vlastnosti. Had se stal symbolem božího protivníka, Satana.
Nebohá Eva!
Neprohlédla úmysly nepřítele Božího a nechala se přesvědčit o tom, že pravá lidská svoboda spočívá v porušování Božích zákazů.
I pojedla Eva ze stromu poznání Dobra a Zla a dala ochutnat také Adamovi: v tu chvíli prvním lidem spadly klapky z očí a oni ustrnuli, neboť poznali, že jsou nazí.
Oba zachvátil stud.
Jako když si malé děti hrají nahé u rybníka, a náhle dospějí a za svoji nahotu se stydí. Neboť nahota muže a ženy je hlubokým symbolem jinakosti obou pohlaví, jinakosti fyzické i psychické.
Stud, rozpaky, neklid - to vše přece provází první setkání mladého člověka se svým sexuálním partnerem.
Přesto, že Adam s Evou překročili boží zákaz, ani nyní na ně Hospodin nezanevřel...
Lidé však museli opustit ráj nevinnosti; místo dětského snění a bezpečí; ono velké hřiště, kam nedolétá bolest a utrpení světa.
První lidský pár Bůh vyvrhl do časoprostoru a pevně stanovil sociální role:
"I hle ženo, v bolestech budeš rodit děti své..."
I hle muži, v potu tváře své dobývat chléb svůj vezdejší budeš..."
Ideál jednotného člověka, mužského jedince s ženskou duší byl tak nenávratně ztracen... od dob nešťastného Adama a jeho neméně nešťastné ženy Evy je vrhán člověk do časoprostoru a drcen tím, co život v něm přináší:
Radostné očekávání potomka provází bolest ženy....
Potěšení z pohledu na malé dítě je provázeno strachem o něj....
Zamilovanost, vášnivá láska, smělé sny partnerů jsou často vykoupeny ztrátou iluzí, zklamáním, pocity zrady...
Zdraví a krása mládí je vykoupena pomalým stárnutím, odcházením sil, nemocí, ztrátou nejbližších a nakonec vlastní smrtí...
Jak říkali řečtí filozofové: za svůj život v čase platíme bohu krutou daň...
S mužem a se ženou se to má jako s rozpůleným jablkem...
....můžeme obě poloviny jablka přiložit k sobě, ale již nikdy to nebude jablíčko původní....
A my, lidé, od dob vyhnání z Ráje jako bychom všichni, muži i ženy, hledali onu ideální polovinu jablka, kterou nám osud přidělil.
Že je to hledání bolestné, a někdy marné, ví každý, kdo zažil nějaké citové zklamání. Ostatně všichni velcí duchové literatury se zabývali mezilidskými vztahy, tragickým rozměrem lásky a existenciálním fenoménem opuštěnosti, osamocenosti a ztracenosti ve světě.
Ztráta jednoty mužského a ženského prvku nemusí být vnímána jen jako temná skvrna ulpívající na lidském rodu... za svoji neposlušnost jsme totiž získali svobodu... sice bolestnou nevyzpytatelnou, ale přeci jen svobodu...
Za svoji neposlušnost jsme byli vyhnáni z božského dětství, z krásného snu, kde není smutku a odlišnosti...
Stali jsme se skutečnými, živými lidmi.
