Splněný sen
4. srpna uplynulo 20 let od úmrtí kardinála Františka Tomáška.
Měl jsem tu čest pana kardinála Tomáška osobně znát. Patří mezi lidi, kterých si budu navždy vážit. Byl pro mne symbolem hluboké víry a z ní pramenící odvahy k životu podle zásad, kterým věřil.
František Tomášek je symbolickou postavou 20. století. Narodil se roku 1899 ve Studénce na moravsko-slezském pomezí. V posledním roce I. světové války maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Roku 1922 přijal kněžské svěcení.
Doba, v níž František Tomášek začal poznávat svět, byla hodně jiná než doba, kdy svět opouštěl. Hrůzy I. světové války na vlastní kůži nepoznal, protože byl ze zdravotních důvodů propuštěn z armády. Na těžkou práci v kamenolomu, do nějž ho o 30 let později poslali z internačního tábora v Želivi komunisté, jeho zdraví očividně stačilo a možná se v něm i zocelilo. Spíše se ho ale na zdravotní stav v té době nikdo neptal. To už byl František Tomášek biskupem, tajně vysvěceným na podzim roku 1949. V letech 1951 – 1954 byl vězněn, aniž kdy stanul před soudem.
Všechny tyto životní zkušenosti Františku Tomáškovi jistě pomohly, aby se postupně dokázal orientovat ve světě, ve kterém pro lidi, jako byl on, nemělo být místo. Komunisté vyhlásili nesmiřitelný boj proti náboženství a víře v Boha a bezprostředně po svém převzetí moci začali v praxi ukazovat, jak to se svobodou a lidskými právy ve skutečnosti myslí.
V rámci mírného politického uvolnění počátkem 60. let bylo biskupu Tomáškovi umožněno, aby se v Římě účastnil zasedání II. vatikánského koncilu. Koncil byl velmi důležitý pro další směřování katolické církve a „otevřel okna církve světu“.
Pro komunistický režim bylo takového přibližování církve „normálnímu“ světu nepřijatelné a nadále se úporně snažil udržovat obraz středověké instituce upalující čarodějnice. Liberalizace poměrů směřující k Pražskému jaru napomohla vzniku Díla koncilové obnovy, které biskup Tomášek mohutně podporoval, od roku 1965 již v roli apoštolského administrátora pražské arcidiecéze. Srpnová okupace 1968 celý proces otevírání společnosti opět zmrazila.
Tehdejší papež Pavel VI., Ital, se se svými převážně italskými poradci, snaží hledat kompromisy, které by církvi pomohly přežít. V roce 1976 jmenuje papež Františka Tomáška kardinálem, nejprve „in pectore“, tedy pouze ve svém srdci, aby už tehdy bezmála osmdesátiletého muže neohrozil. V následujícím roce je jmenování zveřejněno a kardinál Tomášek se zároveň stává i pražským arcibiskupem. Respektuje tehdejší vatikánskou východní politiku a soustřeďuje se výhradně na náboženské aktivity.
Radikální změnu však přinese v říjnu 1978 volba Poláka Jana Pavla II. papežem. Nový papež na základě své vlastní zkušenosti s dvěma totalitními režimy ví, že je nemožné se s komunisty domluvit a volí cestu nekompromisní rezistence dosud mlčící církve za železnou oponou. V roce 1982 Vatikán zakazuje kněžím účast v prorežimní organizaci Pacem in terris. Kardinál Tomášek tento zákaz tlumočí v celém Československu, což vyvolalo zvýšený tlak režimu proti církvi.
Roku 1985, v roce 1100. výročí úmrtí velkomoravského arcibiskupa Metoděje, se na Velehradě koná obrovská pouť, která se mění v otevřené masové vystoupení křesťanů proti komunistickému režimu. Komunističtí představitelé jsou vypískáni a zhruba čtvrt milionu lidí žádá náboženskou svobodu a návštěvu papeže Jana Pavla II. Konflikt církve s komunistickou politickou mocí se vyostřuje a skoro devadesátiletý pražský arcibiskup je jeho klíčovou postavou.
O Velikonocích 1987 vyhlašuje Tomášek Desetiletí duchovní obnovy národa. V té době už kardinál otevřeně podporuje obrodný kvas v celé společnosti a setkává se s lidmi, kteří se snaží o kritiku a nápravu poměrů.
Velikost stařičkého arcibiskupa se projevuje také v tom, že do své blízkosti pouští své poradce, Josefa Zvěřinu, Otu Mádra, Tomáše Halíka. Naslouchá jejich hlasu a potvrzuje svým podpisem či prohlášeními svoji podporu sílící kritice tehdejšího režimu.
V lednu 1989 Tomášek otevřeně protestoval proti policejní brutalitě na shromážděních v rámci Palachova týdne na Václavském náměstí v Praze. Má velký podíl na svatořečení české princezny Anežky Přemyslovny, které se konalo 12. listopadu 1989 v Římě. Za 5 dní nato dochází i v Praze k zásadnímu zlomu.
Dne 25. listopadu se ve svatovítské katedrále konala slavnostní děkovná bohoslužba. Tehdy kardinál Tomášek vyřkl památná slova: „V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa!“
V roce 1990 přivítal v Československu papeže Jana Pavla II. Jeho sen se splnil.
