Strakapoud bělohřbetý

Strakapoud bělohřbetý

Strakapoud bělohřbetý se ozývá bubnováním, hlasovým projevem typickým pro všechny druhy strakapoudů na jaře, čili v době, kdy se začínají tvořit páry.

Když toto bubnování srovnáme s bubnováním našeho největšího a nejběžnějšího strakapouda, strakapouda velkého, je delší a začíná pomalu, postupně se zrychluje až do té největší rychlosti.

Kromě tohoto bubnování se strakapoud bělohřbetý projevuje celou řadou dalších zvuků – zejména to je takové uvědomovací volání kýk-kýk, které je ovšem měkčí a hlubší než je to právě u strakapouda velkého.

Strakapoud bělohřbetý je vázán zejména na rozsáhlé bukové porosty v Karpatech, na staré rozpadající se a zčásti trouchnivé porosty, kde právě v dřevě napůl mrtvých, odumírajících stromů vyhledává svou potravu. Jeho potravu tvoří hlavně larvy, především roháčků nebo tesaříků. To je jeden důvod, proč je vázán právě na tyto listnaté porosty. Druhý je, že do starých, shnilých nebo usychajících buků tesá své hnízdní dutiny.

Základní údaje

Strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos) je velký druh strakapouda z řádu šplhavců. Podobá se strakapoudu velkému, od kterého se však liší světlým hřbetem. Dalšími rozdíly jsou světle červené podocasní krovky, čárkované boky na béžovém podkladu a černý proužek po stranách hlavy, jenž nesahá k temeni. Chybí mu rovněž bílé ramenní krovky. Samec má červené temeno. Na našem území hnízdí pravidelně v Bílých Karpatech, Beskydech a izolovaně i v Chřibech. K dalším oblastem pravidelného hnízdění patří Šumava (pouze 15-20 párů) s Novohradskými horami, jeho hnízdění se předpokládá i v Národním parku Podyjí. V letech 2001-2003 byla početnost odhadována na 150-250 párů.

Jak vznikaly nahrávky
Vzpomínám si na jednu příhodu z Moravskoslezských  Beskyd, kde je nádherná rezervace Kněhyně a Čertův mlýn. My jsme tam přišli zjara a šli jsme přivábit strakapoudy bělohřbeté na nahrávku. Pustili jsme jim bubnování poblíž starého vykotlaného buku. Netrvalo ani minutu a na tlející buk přiletěl sameček, který stejně jako všichni strakapoudí samečci má červenou čepičku na hlavě, a začal výrazně bubnovat a hledat svého domnělého soka. Samozřejmě žádného nenašel, a tak po pár minutách odlétl zpět do svého „pralesního“ domova.

Pavel Pelz