Prvorepublikové dějepisectví u mikrofonu

Josef Pekař: Hus očima vědy

12. duben 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Pekař
Předchozí díl
Následující díl

V půl desáté večer 5. července 1935 – na Den upálení mistra Jana Husa – zazněl v československém éteru hlas profesora Josefa Pekaře. V téměř dvacetiminutovém proslovu představil český historik své náhledy na husitství. O letošní Velikonoční neděli by se dožil sto padesáti let.

Konzervativní historik a mýtoborec: Josef Pekař (1870–1937)

Josef Pekař se narodil 12. dubna 1870 v Malém Rohozci u Turnova do selské rodiny, která se brzy přestěhovala do nedalekých Daliměřic. Maturitu složil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a stal se jedním z nejpřednějších žáků Jaroslava Golla na Karlově univerzitě, na jejíž filozofické fakultě později působil jako profesor, děkan i rektor. Byl společensky respektován a po Masarykově abdikaci v roce 1935 mu byla dokonce nabídnuta kandidatura na úřad prezidenta, kterou však zdvořile odmítl.

Na úplném začátku své odborné dráhy vstoupil článkem v Masarykově Atheneu (1890) do sporů o Rukopisy. S pomocí argumentů z oboru historického místopisu zpochybnil jejich pravost, a to v době, kdy byly Rukopisy stále vnímány jako posvátný dokument českého dávnověku. Ze strany mladého historika šlo do jisté míry o risk, který mohl poznamenat jeho kariéru ještě předtím, než začala. Naštěstí se tak nestalo a Pekař mohl v budoucnu strhávat další mýty, které výklad českých dějin obestíraly.

Josef Pekař

Rukopisy totiž nebyly jedinou Pekařovou kontroverzí. Ba právě naopak. Český dějepisec zaútočil na apriorně pozitivní hodnocení husitství a přehodnotil význam Jana Žižky. Zpochybnil Žižkovu demokratičnost a poukázal na jeho náklonnost k aristokracii, k jejíž nižší kastě ostatně také příslušel. Stejně jako další historické postavy a jevy, kterými se zabýval, interpretoval Pekař Žižkovu osobnost v kontextu doby a okolností, které ho formovaly. Žižka jím byl představen jako člověk, který se mohl zaskvět právě v rámci husitského hnutí, a to v pozitivní i negativním smyslu. Ukázal totiž i na méně obdivuhodné činy Jana Žižky a jeho husitských bojovníků – obrazoborectví, vandalství, banditismus.

Takové interpretace musely narazit na odpor T. G. Masaryka a jeho podobně smýšlejících kolegů a následovníků. Jejich vnímání českých dějin totiž stálo v opozici k Pekařovým výkladům naší historie. Masaryk považoval husitství za světlý příklad českých ctností, ba dokonce za historické zřídlo české demokracie a humanismu. Brzy se rozhořel tzv. spor o smysl českých dějin. Ten byl střetem mezi Masarykovou filozofickou intepretací dějin, jež se snažila v historii nalézt opory a ideály pro přítomnost i budoucnost, a vědeckým přístupem Gollovy školy, která kladla důraz na empirické poznání a odmítala vnášení mimovědeckých tendencí do interpretace historických pramenů.

Pekařovy vědecké postupy vyrůstaly z jeho konzervativního náhledu na svět. Pekař totiž nepotřeboval vidět v dějinách více, než tam bylo. Rozvíjení a pokračování toho, co viděl v dějinách jako ověřené a stabilizované staletým vývojem (např. národ, šlechtu, katolickou církev, selský lid či vztah k půdě), považoval Pekař také za záruky dalšího zdárného vývoje směrem do budoucna. Měl hrůzu z revolucí a z boření stávajícího řádu. Takové pojetí vztahu minulosti, přítomnosti a budoucnosti ovšem mohlo být v určitých dobách zpátečnické a neumožňovalo Pekařovi pochopit velké aktuální společenské pohyby hýbající světem. Projevilo se to v letech první světové války, kdy byl skeptický vůči možnostem vzniku samostatného Československa a doporučoval spíše setrvání v rakouské monarchii, jež však měla být v jeho pojetí alespoň federalizována.

Josef Pekař na statku v Dačicích

Konzervativní byly také Pekařovy politické názory. Značnou měrou k tomu přispěla skutečnost, že pocházel z rodiny sedláka. Na počátku první republiky koneckonců vystupoval proti pozemkové reformě a znárodňování velkostatků. Na venkov se starý mládenec často vracel. Na dochované fotografii z Archivu Českého rozhlasu je profesor historie zachycen při pozvání na statek v Dačicích v jižních Čechách.

Pekař díky svému konzervativnímu založení tíhnul k tradičním hodnotám, současně se však často nebál jít proti proudu. Za hlavní, nosnou osu českých dějin, jež spojuje všechny dílčí historické epochy, považoval Pekař českou národní myšlenku. Českou historii ovšem také interpretoval v širokém horizontu dějin (západo)evropských a za její významný činitel považoval staleté česko-německé ovlivňování. I proto podporoval Pekař práva českých Němců (respektive sudetských Němců) za první Československé republiky. Zároveň se ovšem dovedl mnohokrát hlasitě ozvat proti překrucování dějin z německé strany. U Pekaře šlo o dosti sebevědomý český nacionalismus, který neměl na jedné straně problém přiznat historické zásluhy jiným národům, ale který se na straně druhé dovedl vymezit vůči jejich protičeským výpadům. Pekařův nacionalismus nebyl nenávistný, byl naopak nacionalismem ušlechtilým, založeným na lásce ke svému národu a k druhým, a to na platformě rovného s rovným. 

Josef Pekař a Radiojournal

Profesor Pekař nebyl příliš často zván k mikrofonu Radiojournalu. Zřejmě to souviselo se skutečností, že rozhlasová společnost byla podnikem s většinovým podílem státu. Radiojournal podporoval oficiální prvorepublikové pojetí dějin strukturované fenomény husitství, reformační a českobratrské tradice, národního obrození a vrcholící ve vzniku masarykovské republiky. Jak víme, Pekař byl vůči takovému pojetí české historie kritický. Přesto jeho hlas éterem několikrát zazněl, když se tak poprvé stalo pravděpodobně ve čtvrtek večer 26. září 1929. V rámci monumentálních oslav svatováclavského milénia promluvil český historik o svatováclavské tradici.

Pekařova busta od Josefa Drahoňovského

Jediným dochovaným rozhlasovým záznamem Pekařova hlasu je však jeho přednáška Hus očima vědy z července 1935, jíž si můžete výše poslechnout. Pekař zařadil problematiku husitství do dobových evropských kontextů, ale také se zamyslel nad jeho místem v českém dějinném vývoji. Pro Pekařovo kritické hodnocení husitského hnutí je poučný zvláště závěr přednášky. Díky snaze a boji husitství o duchovní statky a celoevropské zopravdovění náboženského života prohlašuje Pekař husitskou epochu za největší slávu českých dějin. Ale oběti byly velké: „Obětovali jsme v boji tom vskutku více, než je známo nebo přiznáváno.“ Podle Pekaře husitství nábožensky roztrhlo jednotnou národní vůli, zničilo materiální a duchovní rozkvět započatý v době Karla IV., svým důrazem na náboženské skutečnosti vrhlo český národ zpět do úzkých duchovních mantinelů středověku a vedlo k postupnému otupování českého národního cítění i k jeho germanizaci skrze přejímání luterských hodnot v 16. století: „Zvolení Němce Fridricha Falckého králem českým roku 1619 je důležitou stanicí té cesty, jež vedla od Žižkova vítězství na hoře Vítkově na Bílou horu.“

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.