Prvorepublikové dějepisectví u mikrofonu

Josef Šusta: Dvacet let od počátku Velké války

Přinášíme Vám projev Josefa Šusty z července 1934 o vypuknutí Velké války před dvaceti lety, a to v doprovodu nově zrestaurovaných fotografií z Archivu Českého rozhlasu. 

Vyslanec československé vědy: Josef Šusta (1874–1945)

Český historik Josef Šusta

Budoucí historik se narodil v únoru 1874 do třeboňské rodiny rybníkáře a ředitele schwarzenberských panství Josefa Šusty. Po absolvování českobudějovického gymnázia odešel studovat historii na filosofickou fakultu pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. Nadanému studentovi byla také přidělena stipendia pro studijně-badatelské pobyty ve Vídni a Římě. Šusta brzy získal v Praze docenturu a roku 1910 se dočkal jmenování řádným profesorem. Byl žákem zejména prof. Jaroslava Golla. V jeho duchu se pokoušel české dějiny očistit od starších romantizujících náhledů, přistupovat k nim na základě kritického studia široké sumy pramenů a vnímat je jako součást širších, především západoevropských dějin. Zároveň byl skvělým spisovatelem a roku 1914 vydal román Cizina inspirovaný jeho zahraničními pobyty. Za první vrchol Šustovy vědecké tvorby bývají dodnes považovány Dvě knihy z českých dějin (1917 a 1919), v nichž podal celistvý hospodářsko-sociální, politický a kulturní obraz českých zemí v době vymření Přemyslovců a nástupu Lucemburků.

Josef Šusta byl svým osobnostním založením spíše člověk konzervativní. I proto se v letech první světové války nijak protirakousky neangažoval. Vznik Československé republiky ovšem přijal jako daný fakt a do jejích služeb se zapojil. V letech 1920–1921 působil jako ministr školství a národní osvěty v úřednické vládě Jana Černého a dokonce mu byly nabízeny velvyslanecké posty. Český historik však tíhl spíše k vědecké činnosti, tudíž se z aktivní politiky stáhl. Přednášel na Karlově univerzitě, vedl diplomové a disertační práce a vychoval mnoho schopných žáků. Za první republiky napsal Šusta množství knih, v nichž zmapoval moderní dějiny Evropy a světa. Byl hlavním redaktorem projektu Dějiny lidstva, který vydávalo nakladatelství Melantrich a v němž české dějepisectví představilo vlastní pohled na světové dějiny. Josef Šusta také spolupracoval s Laichterovým nakladatelstvím na projektu Českých dějin, do nichž sám napsal tři knižní díly věnované Janu Lucemburskému a Karlu IV. Sám se však dočkal vydání pouze prvního svazku (1939), když další dva vyšly posmrtně (1946 a 1948). Šusta vedle toho reprezentoval československou vědu na mezinárodních konferencích a v různých institucích, a to např. v Mezinárodním výboru intelektuální spolupráce při Společnosti národů. Nikoli nadarmo byl občas nazýván „vyslancem československé vědy“.

Český historik Josef Šusta

V pomnichovském období byl Josef Šusta zvolen předsedou České akademie věd a umění a tuto funkci vykonával také v letech protektorátu. Byla to práce nevděčná. Šusta usiloval o záchranu české vědy a inteligence, což ale musel vykupovat některými proněmecky laděnými projevy. Nacistům se navíc podařilo roku 1944 dotlačit Šustu k členství v Lize proti bolševismu, která měla odmítat československo-sovětskou smlouvu z prosince 1943 a manifestovat jednotu národa stavícího se proti údajnému nebezpečí východního bolševismu. Všechny tyto události vedly k zhoršování Šustova zdraví a psychického stavu. Záhy po osvobození se český historik setkal s útoky na svou osobu, které ho obviňovaly z kolaborace. Josef Šusta se tváří v tvář tomuto osočování a obavám z psychického zhroucení rozhodl pro dobrovolný odchod z tohoto světa. Vpodvečer 27. května 1945 vyrazil ze svého bydliště na pražské Hanspaulce směrem k Troji, kde vstoupil do vod Vltavy…

Jedna z posledních fotografií Josefa Šusty (1944)

Jeden z posledních dopisů před svým činem napsal Josef Šusta tehdejšímu ministrovi školství a národní osvěty Zdeňku Nejedlému: „Před odchodem ze života, obracím se k Vám s prosbou, k níž mne vede důvěra ve Vaše ušlechtilé cítění a pochopení. Ohrožen úplným rozvratem duševních sil volím dobrovolnou smrt a můžete v tom rozhodnutí viděti i pokus o odčinění slabosti, které jsem snad podlehl v těžké válečné době. Ujišťuji Vás však s plnou odpovědností toho, který stojí před prahem věčnosti, že cokoliv jsem tu učinil, vše se stalo nejen pod neodolatelným tlakem hrubého násilí, nýbrž také z přesvědčení, že tím mohu aspoň trochu zachraňovati naši inteligenci před úplným vyhubením, které jí podle mého přesvědčení hrozilo zcela podle vzoru Polska. Jednal jsem v domnění, že nemohu činiti jinak před svým svědomím na zodpovědném místě, na něž mne krutý osud postavil. Mýlil-li jsem se v tom, splácím svým dobrovolným odchodem svůj dluh, a prosím Vás, pane ministře, abyste mi uvěřil a vzal, pokud Vám bude lze, v tom smyslu v laskavou ochranu moji těžce stiženou rodinu i památku mého vědeckého díla, jež bylo cele zasvěceno službě vlasti.“ Poslední rozloučení s Josefem Šustou proběhlo 7. června 1945. Šustovy ostatky byly nejprve uloženy na vinohradském hřbitově a v polovině padesátých let přeneseny do hrobu u kostela svatého Matěje v Praze-Dejvicích.

Josef Šusta a Radiojournal

V Archivu Českého rozhlasu se dochovaly dva zvuky s hlasem Josefa Šusty. Prvním je přednáška z července 1934 o vypuknutí Velké války před dvaceti lety, jejíž zvukový záznam si můžete poslechnout a jejíž textový podklad Vám přinášíme ve fotogalerii. 

Šusta se ve svém projevu zabývá otázkou viny za rozpoutání první světové války. Tu shledává především v agresivní politice centrálních mocností (Německo, Rakousko, Turecko), které bránily menším národům v realizaci práva na sebeurčení. Šusta odmítá výklady historického materialismu, jenž vznik války vysvětloval z vnitřních rozporů kapitalistické soustavy v éře imperialismu (závod o světové trhy a vládu nad zámořím). Odmítl také revanšistické výklady německých historiků o německé nevině, které se staly populární v sousedním Německu, kde v době Šustovy přednášky byli již rok a půl u moci nacisté: „Z úporného dokazování neviny nevyrostla zelená palma smíření, nýbrž ohnivé znamení lomeného kříže; s heslem tím zvítězily v Němcích temné síly minulosti nad nesmělými pokusy vymknouti se z jejich železného objetí.“ Šustovo znepokojení nad hospodářskou krizí, vzestupem nacionalismu, erozí versaillského systému a ohrožením míru je jasně patrné. Český historik nabádá k víře v uchování míru, která však nesmí v případě potřeby podlamovat vůli k mužné obraně státu: „Rok 1914 nám musí býti mementem k bdělosti a pevnému rozhodnutí, že při vší bytostné lásce k darům míru stát náš nesmí zůstati křehkou nádobou hliněnou, vklíněnou mezi tvrdé nádoby železné.“

Karikatura Josefa Šusty v tiskem vydaném souboru rozhlasových přednášek "Svět v přerodu"

Druhým dochovaným zvukem je Šustova přednáška z 20. prosince 1933, jíž zahajoval osmnáctidílný rozhlasový cyklus nesoucí název Svět v přerodu. U mikrofonu Radiojournalu tehdy diskutovaly o určitém problému významné osobnosti prvorepublikového života; celý soubor vyšel roku 1935 také tiskem. Josef Šusta ve svém „otvíráku“ identifikoval několik protikladných principů, které zásadním způsobem hýbou současným světem. Jde především o polaritu všelidskosti a nacionalismu a protikladnost liberalismu a socialismu. Budoucí vývoj světa bude podle Šusty určován právě hrou těchto protikladných činitelů, do jejichž usmíření vkládá český historik své naděje: „Duše lidská jest nástroj o mnoha strunách, které jen zřídka zaznívají harmonickým akordem. Jsou naopak chvíle, kdy jedna se snaží přehlušiti druhé a marně čekáme na ladnou melodii souzvuku. Dočká se naše doba takové melodie, jež by byla zároveň vítěznou písní nového, plodného údobí dějin?“

Doporučená primární literatura: Josef Šusta: Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha první. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300–1308. Praha 1917; Kniha druhá. Počátky lucemburské. Praha 1919; Josef Šusta: České dějiny. Díl II., část 1. Král cizinec. Praha 1939; České dějiny. Díl II., část 3. Karel IV. Otec a syn. Praha 1946; České dějiny. Díl II., část 4. Karel IV. Za císařskou korunou. Praha 1948; Josef Šusta: Je svět v přerodu? In: Přednášky československého rozhlasu 10. Svět v přerodu. Cyklus aktuálních diskusí. Praha 1935, s. 7–14. 

Doporučená sekundární literatura: Josef Hanzal: Poslední dopis Josefa Šusty. In: Dějiny a současnost 13, 1991, č. 3, s. 51–54; Jiří Lach: Josef Šusta 1874–1945. A History of a Life. A Life in History. Olomouc 2003; Martin Formánek: Josef Šusta – president České akademie věd a umění (1939–1945). Rigorózní práce FF UK. Praha 2013.  

Doporučený zvuk: Portréty (19.11.2005 23:20): Josef Šusta – historik a oběť okupace (https://prehravac.rozhlas.cz/audio/330971)

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...