Josef Šusta: Dvacet let od počátku Velké války

Vyslanec československé vědy: Josef Šusta (1874–1945)

Český historik Josef Šusta (nedatováno)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Budoucí historik se narodil v únoru 1874 do třeboňské rodiny rybníkáře a ředitele schwarzenberských panství Josefa Šusty. Po absolvování českobudějovického gymnázia odešel studovat historii na filosofickou fakultu pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. Nadanému studentovi byla také přidělena stipendia pro studijně-badatelské pobyty ve Vídni a Římě. Šusta brzy získal v Praze docenturu a roku 1910 se dočkal jmenování řádným profesorem. Byl žákem zejména prof. Jaroslava Golla. V jeho duchu se pokoušel české dějiny očistit od starších romantizujících náhledů, přistupovat k nim na základě kritického studia široké sumy pramenů a vnímat je jako součást širších, především západoevropských dějin. Zároveň byl skvělým spisovatelem a roku 1914 vydal román Cizina inspirovaný jeho zahraničními pobyty. Za první vrchol Šustovy vědecké tvorby bývají dodnes považovány Dvě knihy z českých dějin (1917 a 1919), v nichž podal celistvý hospodářsko-sociální, politický a kulturní obraz českých zemí v době vymření Přemyslovců a nástupu Lucemburků.

Josef Šusta byl svým osobnostním založením spíše člověk konzervativní. I proto se v letech první světové války nijak protirakousky neangažoval. Vznik Československé republiky ovšem přijal jako daný fakt a do jejích služeb se zapojil. V letech 1920–1921 působil jako ministr školství a národní osvěty v úřednické vládě Jana Černého a dokonce mu byly nabízeny velvyslanecké posty. Český historik však tíhl spíše k vědecké činnosti, tudíž se z aktivní politiky stáhl. Přednášel na Karlově univerzitě, vedl diplomové a disertační práce a vychoval mnoho schopných žáků. Za první republiky napsal Šusta množství knih, v nichž zmapoval moderní dějiny Evropy a světa. Byl hlavním redaktorem projektu Dějiny lidstva, který vydávalo nakladatelství Melantrich a v němž české dějepisectví představilo vlastní pohled na světové dějiny. Josef Šusta také spolupracoval s Laichterovým nakladatelstvím na projektu Českých dějin, do nichž sám napsal tři knižní díly věnované Janu Lucemburskému a Karlu IV. Sám se však dočkal vydání pouze prvního svazku (1939), když další dva vyšly posmrtně (1946 a 1948). Šusta vedle toho reprezentoval československou vědu na mezinárodních konferencích a v různých institucích, a to např. v Mezinárodním výboru intelektuální spolupráce při Společnosti národů. Nikoli nadarmo byl občas nazýván „vyslancem československé vědy“.

V pomnichovském období byl Josef Šusta zvolen předsedou České akademie věd a umění a tuto funkci vykonával také v letech protektorátu. Byla to práce nevděčná. Šusta usiloval o záchranu české vědy a inteligence, což ale musel vykupovat některými proněmecky laděnými projevy. Nacistům se navíc podařilo roku 1944 dotlačit Šustu k členství v Lize proti bolševismu, která měla odmítat československo-sovětskou smlouvu z prosince 1943 a manifestovat jednotu národa stavícího se proti údajnému nebezpečí východního bolševismu. Všechny tyto události vedly k zhoršování Šustova zdraví a psychického stavu. Záhy po osvobození se český historik setkal s útoky na svou osobu, které ho obviňovaly z kolaborace. Josef Šusta se tváří v tvář tomuto osočování a obavám z psychického zhroucení rozhodl pro dobrovolný odchod z tohoto světa. Vpodvečer 27. května 1945 vyrazil ze svého bydliště na pražské Hanspaulce směrem k Troji, kde vstoupil do vod Vltavy…

Jedna z posledních fotografií Josefa Šusty (1944)|foto:autor neznámý, Archiv Českého rozhlasu

Jeden z posledních dopisů před svým činem napsal Josef Šusta tehdejšímu ministrovi školství a národní osvěty Zdeňku Nejedlému: „Před odchodem ze života, obracím se k Vám s prosbou, k níž mne vede důvěra ve Vaše ušlechtilé cítění a pochopení. Ohrožen úplným rozvratem duševních sil volím dobrovolnou smrt a můžete v tom rozhodnutí viděti i pokus o odčinění slabosti, které jsem snad podlehl v těžké válečné době. Ujišťuji Vás však s plnou odpovědností toho, který stojí před prahem věčnosti, že cokoliv jsem tu učinil, vše se stalo nejen pod neodolatelným tlakem hrubého násilí, nýbrž také z přesvědčení, že tím mohu aspoň trochu zachraňovati naši inteligenci před úplným vyhubením, které jí podle mého přesvědčení hrozilo zcela podle vzoru Polska. Jednal jsem v domnění, že nemohu činiti jinak před svým svědomím na zodpovědném místě, na něž mne krutý osud postavil. Mýlil-li jsem se v tom, splácím svým dobrovolným odchodem svůj dluh, a prosím Vás, pane ministře, abyste mi uvěřil a vzal, pokud Vám bude lze, v tom smyslu v laskavou ochranu moji těžce stiženou rodinu i památku mého vědeckého díla, jež bylo cele zasvěceno službě vlasti.“ Poslední rozloučení s Josefem Šustou proběhlo 7. června 1945. Šustovy ostatky byly nejprve uloženy na vinohradském hřbitově a v polovině padesátých let přeneseny do hrobu u kostela svatého Matěje v Praze-Dejvicích.

Josef Šusta a Radiojournal

V Archivu Českého rozhlasu se dochovaly dva zvuky s hlasem Josefa Šusty. Prvním je přednáška z července 1934 o vypuknutí Velké války před dvaceti lety, jejíž zvukový záznam si můžete poslechnout. Šusta se ve svém projevu zabývá otázkou viny za rozpoutání první světové války. Tu shledává především v agresivní politice centrálních mocností (Německo, Rakousko, Turecko), které bránily menším národům v realizaci práva na sebeurčení. Šusta odmítá výklady historického materialismu, jenž vznik války vysvětloval z vnitřních rozporů kapitalistické soustavy v éře imperialismu (závod o světové trhy a vládu nad zámořím). Odmítl také revanšistické výklady německých historiků o německé nevině, které se staly populární v sousedním Německu, kde v době Šustovy přednášky byli již rok a půl u moci nacisté: „Z úporného dokazování neviny nevyrostla zelená palma smíření, nýbrž ohnivé znamení lomeného kříže; s heslem tím zvítězily v Němcích temné síly minulosti nad nesmělými pokusy vymknouti se z jejich železného objetí.“ Šustovo znepokojení nad hospodářskou krizí, vzestupem nacionalismu, erozí versaillského systému a ohrožením míru je jasně patrné. Český historik nabádá k víře v uchování míru, která však nesmí v případě potřeby podlamovat vůli k mužné obraně státu: „Rok 1914 nám musí býti mementem k bdělosti a pevnému rozhodnutí, že při vší bytostné lásce k darům míru stát náš nesmí zůstati křehkou nádobou hliněnou, vklíněnou mezi tvrdé nádoby železné.“

Karikatura Josefa Šusty v tiskem vydaném souboru rozhlasových přednášek "Svět v přerodu"|foto:Jaroslav Lebeda, Archiv Českého rozhlasu

Druhým dochovaným zvukem je Šustova přednáška z 20. prosince 1933, jíž zahajoval osmnáctidílný rozhlasový cyklus nesoucí název Svět v přerodu. U mikrofonu Radiojournalu tehdy diskutovaly o určitém problému významné osobnosti prvorepublikového života; celý soubor vyšel roku 1935 také tiskem. Josef Šusta ve svém „otvíráku“ identifikoval několik protikladných principů, které zásadním způsobem hýbou současným světem. Jde především o polaritu všelidskosti a nacionalismu a protikladnost liberalismu a socialismu. Budoucí vývoj světa bude podle Šusty určován právě hrou těchto protikladných činitelů, do jejichž usmíření vkládá český historik své naděje: „Duše lidská jest nástroj o mnoha strunách, které jen zřídka zaznívají harmonickým akordem. Jsou naopak chvíle, kdy jedna se snaží přehlušiti druhé a marně čekáme na ladnou melodii souzvuku. Dočká se naše doba takové melodie, jež by byla zároveň vítěznou písní nového, plodného údobí dějin?“