Praha - matka měst

Na současnou Prahu se jinak dívají ti, kteří v ní jenom pracují, případně i bydlí, ale každou volnou chvíli tráví někde jinde, a jinak ti, pro něž je Praha skutečným domovem. Zatímco ti první doufají, že vybudováním silničních tunelů a rychlostních objezdů se situace v Praze podstatně zlepší, protože oni z ní vyjedou i do ní vjedou rychleji, ti druzí, kteří v Praze žijí, vědí, že mnoho se nezlepší, protože čím rychleji budou auta projíždět Prahou, tím více jich bude. Obrovské finance, které Praha vynakládá na budování toho, čemu říkáme komunikační systém, slouží zejména autům a jejich povětšině mimopražským řidičům, nikoliv obyvatelům Prahy. Pro ně jsou důležitější chodníky zastíněné stromy, cesty pro cyklisty, kvalitní veřejná hromadná doprava a bezbariérové přístupy.

Odstrašujícím příkladem netečnosti magistrátu vůči obyvatelům jižní části města je podchod u metra stanice Kačerov - strmé schody, po nichž se valí davy, jsou nejen nebezpečné, ale pro lidi se sníženou pohyblivostí i nepřekonatelné. Tyto schody patří ještě do doby, kdy člověk jako chodec musel vyklízet veřejný prostor ve prospěch motorizace; z přirozených cest byl vypuzován do temných a smrdutých podchodů a zdlouhavými obchůzkami na visuté lávky.

Zatímco jiná města, jako například Plzeň, již upustila od dopravní politiky, která slabší účastníky provozu diskriminuje, Praha v ní víceméně pokračuje. Proti zásadám obytného města, kdy na prvním místě mají být chodci, na druhém cyklisté, na třetím hromadná doprava, na čtvrtém osobní doprava a na pátém nákladní doprava, Praha jako by tuto hierarchii měla obrácenou.

Nechci vyjmenovávat nedostatky pražského magistrátu, to bychom tu nestihli, ba ani mi nejde o to magistrát popuzovat. Pouze bych rád připomněl to, oč Praha vinou bezcitného územního plánování už přišla a nebo se chystá přijít.

Člověk si myslel, že je to vinou KSČ, když musely v 70. letech minulého století zmizet staré Holešovice, které ve stínu čtyř elektrárenských komínů připomínaly ves, s domky obrácenými čelem k sobě, jako by za nimi byla humna. Když tam ale člověk rozhrnul křoví, uviděl za řekou vilové Holešovičky a v dálce jeřáby právě budovaného proseckého sídliště. Staré Holešovice měly náves s lipami, baráčnickou rychtu, ze spár v kamenné dlažbě rostla tráva a prý tu býval i rybníček. V sousedství se Stromovkou vytvářely to, čemu se dnes říká biokoridor, jímž člověk stejně jako například kuna mohl bez úhony dojít až k pražskému Hradu, protože i na Špejcharu byla alej.

Vydal jsem se touto cestou po skoro čtyřiceti letech a zjistil, že kromě Holešovického nádraží se stanicí metra, jsou všechny nové stavby méně užitečné, než byla stará nefungující pumpa na návsi, a ošklivější než orvaná prkenná ohrada, která Staré Holešovice propojovala s Holešovicemi novými. Nic z toho, co tu teď je, a to je hlavně beton, asfalt, hluk a puch aut nemůže nikoho potěšit a nikomu zdejšímu ani neslouží.

Nyní má magistrát velkolepé plány s Libeňským ostrovem, někdejším přístavem a pravým vltavským břehem směrem k Bulovce. Bez ohledu na to, co tu dnes je a kdo tu žije, má tu vzniknout rezidenční čtvrť s výškovými budovami, má tu začít kypět nový život. Investorovi jde o bydlení pro bohatou klientelu, proto magistrát musí nejprve vypudit lidi z chat na Libeňském ostrově, všechno dosavadní zrušit, přebuldozerovat, aby se mohlo začít stavět. Je to pořád týž tvrdý přístup jako při bourání Starých Holešovic, kdy vládcové jsou přesvědčeni, že pravé hodnoty vytvoří až oni. Nepochybuji, že nové veřejné prostranství bude vzorně upravené a prohlášené jako klidová zóna, ale co dál? Byznys místo bizarnosti, odcizenost místo osobitosti, nuda místo historie.

Podobnou proměnou má projít i areál bubenského nádraží. Dobře, že ho České dráhy zatím nemohoucně drží v mírném rozpadu jako poslední kus historie pražského železničního uzlu. Stará výtopna a vedle mohutný strom, tato sama o sobě cennost škrtem architekta podlehne čemu - nákupnímu centru? A když pak jednou někdo magistrátu tento bezduchý urbanismus vyčte, jak se zachová, co řekne? Hrdě se přihlásí ke Karlu IV. a krásám staré Prahy, a své skutečné dílo označí za důsledek svobody podnikání, vůči níž je přeci bezmocný.

Neberte tuto mou vzpomínku na pražskou periferii 19. a první poloviny 20. století jako smutek a stesk, ale jako tip na zajímavou podvečerní vycházku. Třeba zjistíte, že se mýlím, a to bych byl tentokrát docela rád.