Požehnání

Požehnání - co je vlastně požehnání? Přání? Povzbuzení? Tak něco. Přání a povzbuzení od lidí jsou cenná. Jenže požehnání přichází od Hospodina. Požehnání se vyřizuje - jeho autorem je tedy Hospodin, Bůh Stvořitel a Otec Ježíše Krista, toho Ukřižovaného a Vzkříšeného.Věříme, že všechno, co jest, má své bytí jen z tvůrčí svrchovanosti a milosti Boží. Vše, co jest, může být a existovat jen díky tomu, že Bůh to povolal v život. Pán Bůh není jen nějaký přídavek života, nadstavba či zpestření, ale zdroj a základ. Podstatou požehnání je tato tvůrčí a obnovující moc Boží, která se obrací především k člověku jako k obrazu a podobenství Božímu. Ta známá slova z počátku Bible: "Ploďtež se a množte se a naplňujte zemi", ta nejsou rozkazem, ale právě požehnáním. Kolik zlého působí toto opomenutí - že jde o Boží požehnání, kolik zlého působí špatně pochopená výzva ovládat stvoření, když se nám lidem ztrácí vědomí, že jsme obdarováváni, že žijeme z daru Božího života a milosti. Požehnání nám tedy vykazuje místo na zemi: že jsme ti, kdo bez vztažených rukou, pokory, očekávání a vděčnosti žít skutečně lidsky nedovedou.

Požehnání je zvláštní věc. Něco jako magické zaklínadlo? Správná slova, formule, která uvede do pohybu zázračnou energii? Biblické požehnání je modlitba, prosba, přímluva. Slova požehnání vyslovujeme s vědomím, že Boží mocí nedisponujeme, avšak přijímáme je ve víře, že nejsou marná, že nejsou prázdná. K téhle víře ovšem patří taky otevřenost, že Pán Bůh určuje náplň toho, co požehnání znamená. V Bibli najdeme představy, které byly asi obvyklé i v jiných náboženstvích - že jde především o zdar, úspěch, prosperitu, plodnost lidí, zvířat i země. Najdeme tam ovšem i příběhy, které tato očekávání korigují - třeba příběh Jákoba, který se nejprve požehnání lstivě zmocňuje, ale vzápětí všechno ztrácí a musí uprchnout z domova. Pak v cizině získá svou šikovností velký majetek, ale nakonec po velkém zápase s Hospodinem všechno, co má, nabídne svému bratru na usmířenou. Zdá se, že dorostl poznání toho, co je skutečné požehnání. A Ježíš, když přijíždí do Jeruzaléma vpředvečer Velikonoc na oslátku, je vítán zástupem, který volá: "Požehnaný, který přicházíš ve jménu Páně!" Ale Ježíš mnoho blahobytu nepřináší, snese se na něj a jeho věrné spíš posměch, rány a pohrdání. Přináší však víru, lásku a naději - věci, které nejsou vidět, ale i v tom největším trápení a tváří v tvář smrti obstojí.

Klasické starozákonní požehnání (zvané "áronské") zní: "Požehnejž tobě Hospodin a ostříhejž tebe, osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě, obratiž Hospodin tvář svou k tobě a dejž tobě pokoj." V tom požehnání se mluví o Boží ochraně. Před čím mne Bůh chrání? Třeba před tím, abych si v době hojnosti, pohodlí a pohody nezačal sobecky žít jen pro sebe. Nebo - chraň Bůh - abych ve svém trápení druhým nekřivdil. A při svém umírání nezatratil Boha a celý svět. V požehnání se mluví o Boží tváři - která se nad námi osvěcuje a k nám se obrací. Jako když se rádi vidí přátelé, jako když se jeden od druhého v nouzi nebo neporozumění neodvrátí.Vrcholem požehnání je pak příslib pokoje. Pokoj (šálom) v Bibli nikdy není jenom pro mne, ale pro celé stvoření. Ten, kdo požehnání přijímá, se má vždycky zároveň stávat požehnáním pro ostatní.

Tohle požehnání dostali Izraelci na poušti. Od Hospodina dostali kněží za úkol vyřizovat požehnání lidu Božímu. Je to povinnost toho, kdo vede bohoslužbu. Přivolávat požehnání - to není kněžské privilegium, za druhé se má u Boha přimlouvat každý věřící, ale pro kněze je to povinnost. Nesmí požehnání vynechat.

A mně se líbí, že požehnání přichází docela na konec bohoslužeb. Většinou si během nich totiž uvědomíme, že nejsme ani skvělí, ani dokonalí, ani mravně čistí, ani příkladně věřící, většinou při bohoslužbách slyšíme také něco o tom, co bychom třeba měli - a uvědomíme si své dluhy a selhání a často jsme z toho ve svém svědomí sevření a někdy docela zdeptaní. Ale na konci najednou přijde slovo - přímo od Pána Boha - jenom tlumočené bez úprav, komentářů a dovětků - a to slovo je tak jednoznačným povzbuzením, pozdvižením, podepřením, že si snad něco více ani nelze představit.