Poslední pobyt spisovatele Karla Poláčka před transportem do Terezína připomíná nová pamětní deska

Dora Vaňáková a Karel Poláček se psem Mydlinkou na střešní terase domu Ruská 1024 v Praze Vršovicích v létě 1943

Posledním místem pobytu meziválečného spisovatele a novináře Karla Poláčka před transportem do Terezína byl dům v Ruské ulici 1024 v pražských Vršovicích. Žil tam u své družky Dory Vaňákové, se kterou byl v roce 1943 deportován do Terezína a o rok později do Osvětimi. Oba holocaust nepřežili. Poláčkovo poslední místo pobytu na svobodě od pátku připomíná pamětní deska.

Karel Poláček byl rodák z Rychnova nad Kněžnou, kde spatřil světlo světa v rodině židovského obchodníka v roce 1892. Právě maloměsto a osudy prostých lidí se výrazně promítly do jeho prozaické tvorby. A jak říká profesor Jiří Holý z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, nevyhýbal se ani židovské tematice.

„Poláček patří k autorům, kteří byli velmi silně ovlivněni svým židovským původem. Ale nepatřil k autorům, kteří by židovství zdůrazňovali jako něco pozitivního, spíš je to u něj taková humorná stránka existence těch jeho drobných středostavovských postav různých malých podnikatelů a agentů, jako je třeba pan Načeradec, asi nejznámější z Mužů v ofsajdu, nebo pan Michelup z románu Michelup a motocykl. To židovství je takovou komickou nálepkou u těchto postav.“

Pro svůj židovský původ se Karel Poláček po nástupu nacismu ocitl v ohrožení.

„Asi si to dlouho neuvědomoval, protože Poláček nebyl pragmatický a praktický člověk. Rozhodoval se, jestli má odjet do zahraničí nebo ne, bral v úvahu, že v třeba v Británii, kam by se mohl dostat, není známý, že neumí dobře anglicky, a že tady má své kořeny a své prostředí. Nakonec to dopadlo tak, že se podařilo dostat do Británie jeho dceru a to v jednom z posledních transportů v roce 1939, ale on sám tady zůstal. A i když byl určitou dobu chráněn jako významná osobnost, tak se přeci jenom v roce 1943 ocitl v Terezíně i se svojí tehdejší partnerkou Dorou Vaňákovou a o rok později byli transportováni do Osvětimi, kde Dora zemřela. Poláček se sice dostal ještě do dalších táborů, ale s největší pravděpodobností v lednu 1945 zemřel.“

Výjezdní povolení do Anglie zařídila pro Poláčkovu dceru právě jeho družka Dora Vaňáková.

„Podle svědectví jeho dcery, která napsala vzpomínky, to byla paní Vaňáková, která se o tu dceru Jiřinu starala a která jí jako advokátka pomohla dostat se v té kritické chvíli za hranice. Ale nepodařilo se jí přimět Karla Poláčka k tomu, aby udělal totéž a zachránil se. Ti lidé samozřejmě tehdy přesně nevěděli, co je čeká.“

Karel Poláček a Dora Vaňáková u domu v Ruské 1024 v Praze Vršovicích v létě 1943

Do transportu do Terezína se údajně Karel Poláček přihlásil dobrovolně kvůli své družce.

„Tvrdí se, že ještě měl možnost se z toho dostat, ale protože ona už byla zapsaná v té transportní listině, tak on tam s ní šel dobrovolně. Ale to je věc, která se objevuje velmi často, že lidé navzájem si blízcí, rodinní příslušníci, šli dobrovolně se synem, dcerou, rodiči, protože v této mezní situaci ta sounáležitost byla něčím, co pro ně bylo velmi důležité.“

V říjnu 1944 odjel rovněž dobrovolně s Dorou Vaňákovou do Osvětimi.

Dům v Ruské ulici č.p. 1024 byl posledním místem pobytu spisovatele Karla Poláčka před transportem do Terezína

„Předpokládalo se, že Poláček zahynul v plynové komoře v Osvětimi, potom se objevila svědectví, která uvádějí, že se z Osvětimi dostal ještě do dalších táborů. Myslím, že to byli dva hodnověrní svědkové, kteří uvádějí, že ještě na konci roku 1944 a v lednu 1945 byl naživu, ale už v tak zbědovaném stavu, že v koncentračním táboře v Gleiwitzu neměl šanci na přežití.“

Právě v koncentračním táboře v Gleiwitzu byl podle svědků Poláček 21. ledna 1945 popraven. Za holocaustu byla zavražděna i jeho manželka Adéla. Ze všech rodinných příslušníků přežila válku pouze dcera Jiřina.