Papež v Čechách a na Moravě
Cesta papeže Benedikta XVI. do České republiky je jistě významnou událostí, ale je z české strany provázena některými nepříjemnými projevy nacionalismu či prostě ignoranství. Za prvé by podle hostitelů papež neměl mluvit německy, což splní.
Za druhé, na logu vysílání ČT k jeho návštěvě je zcela nepřiměřeným způsobem zdůrazněno, že papež je německého původu, protože v logu se nachází část státního znaku Německé spolkové republiky a barvy tohoto státu. Ve skutečnosti je papež hlavou katolické církve a současně hlavou suverénního státu, jenž má vlastní státní znaky.
Stát Vatikán je nejmenší stát na světě, je volební monarchií, má teokratický charakter, neexistuje v něm dělba moci a suverenita lidu. Papež, hlava státu a jeho suverén, je současně římským biskupem a hlavou římsko-katolické církve. Veškerá moc ve Vatikánu je vykonávána podle pověření papeže, světskou správu státu má například plně na starost kardinál-státní sekretář, který je jakýmsi ministerským předsedou.
Právní základy této situace vycházejí z tzv. Lateránských smluv z roku 1929, které byly státní smlouvou mezi Italskou republikou a Svatým stolcem. Tyto smlouvy propůjčily Svatému stolci plnou suverenitu nad novým státem. Vatikánský stát je proto doménou Svatého stolce. Suverenita Svatého stolce není ale identická se suverenitou vatikánského státu, jenž ji pouze doplňuje a rozšiřuje.
Co je to tedy Svatý stolec, latinsky Sancta sedes? Je to nestátní instituce mezinárodního práva, jejímž centrem je papež jako hlava římsko-katolické církve. Je třeba zásadně rozlišovat vatikánský stát, jenž má své státní území, státní obyvatele a státní moc a Svatý stolec. Papež je na jedné straně hlavou vatikánského státu, ale na druhé straně vlastně subjektem mezinárodního práva jako osoba identická se Svatým stolcem, jenž je tvořen papežem a institucemi římské kurie.
Na mezinárodní úrovni proto zastupuje Svatý stolec vatikánský stát. Svatý stolec je členem nebo pozorovatelem různých mezinárodních organizací. Například v OSN má statut stálého pozorovatele, jenž od roku 2004 získal další pravomoci. Svatý stolec je zastoupen ve 180 zemích světa a provozuje jednu z nejstarších diplomatických služeb na světě.
Úřad velvyslance, papežského nuncia, jenž je v řadě zemí doyenem diplomatického sboru, znají téměř všechny země staré Evropy. Z dějin první Československé republiky je znám například papežský nuncius monsignore Xaverio Ritter, jenž do Prahy přišel na podzim roku 1935 a významně se zasloužil o volbu Edvarda Beneše prezidentem, aniž za to katolická církev později od Beneše získala cokoli, co jí bylo slíbeno.
Znakem Svatého stolce a Vatikánu je papežská tiára a dva klíče svatého Petra, to je znak, jenž měla také ČT uvádět ve svém vysílání, věnovaném papežově návštěvě v Čechách. Uvádět německé státní znaky a symboly je výrazem kulturní a politické negramotnosti. Papež se sice narodil v Bavorsku, ale jako málokterý papež před ním myslí a cítí univerzálně, nadnárodně. Kardinál Ratzinger, nejvýznamnější teolog dnešní církve, byl zvolen papežem v roce 2005 a přijal jméno Benedikt XVI.
Kardinálem sekretářem jmenoval Tarcisia kardinála Bertoneho a jako druhého muže, jakéhosi ministra zahraničí, dosavadního nuncia v Súdánu, arcibiskupa Domoniqua Mambertiho. Při obsazování míst v kurii vsadil papež na mezinárodní zastoupení, například jako svého nástupce v úřadu prefekta Kongregace pro víru jmenoval dřívějšího arcibiskupa ze San Francisca, kardinála Levadu. Jako prefekta mimořádně vlivné Kongregace Propaganda fide jmenoval dosavadního arcibiskupa z Bombaje, kardinála Diase. Papež má mimořádné schopnosti ve vytváření komunikativního a výkonného sboru spolupracovníků z celé po světě rozvětvené struktury církve, zve pravidelně představitele různých církevních společností k rozhovoru o aktuálních otázkách a naslouchá jim.
Papež je teolog, a to se projevuje a bude projevovat během celého jeho pontifikátu. Dává důraz na slovo a méně na inscenace pro veřejnost. Čas ovšem teprve ukáže, zda se v době, kdy je nejdůležitější mediální prezentace čehokoli, dají oslovit masy věřících.
Nejdůležitějšími otázkami jsou pro něj vztah víry a rozumu, jak se mohou v hledání pravdy k sobě vztahovat a hledat smíření. Víra a rozum by podle něj už neměly stát proti sobě. Na druhou stranu, a to platí i pro papežovo pojetí vztahu různých kultur, každá si musí uchovat svou identitu, dialog není od toho, aby se jedna či druhá strana vzdávaly svých vlastních základních hodnot a premis. Jasně se to projevilo při jeho zatím nejslavnější zahraniční cestě do Turecka na konci roku 2006.
Apeloval zde na své hostitele, aby v zemi garantovali náboženskou svobodu, například pro malé společenství křesťanů, jako to očekávají pro své turecké občany v evropských zemích. Taktně se tedy dotkl problému, o němž všichni vědí, že existuje, ale nechtějí o něm mluvit: v Evropě se stále budují nové a nové mešity, hlavně pro turecké muslimy, premiér Erdogan vyzval Turky v Německu, aby se nenechali asimilovat, a přitom jsou křesťané v Turecku opomíjeni a nemají téměř žádná náboženská práva.
Papež přitom záměrně nemluvil o katolících v Turecku, ale o společenství křesťanů, čímž velmi potěšil orthodoxního patriarchu Bartoloměje I. Nejenom to, papež navštívil museum Hagia Sophia, kde v roce 1054 začalo velké schizma mezi katolickou a orthodoxní církví, dohodl se s patriarchou na ekumenickém prohlášení a sešel se také s hlavou arménské církve v Turecku, Mesrobem Mutafianem II.
Obecně vzato, Benedikt XVI. se začal již od začátku svého pontifikátu projevovat jako duchovní vůdce nejen katolické církve, ale nabízí i možnosti spolupráce všem křesťanským společenstvím na světě. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
