Není hnízdo jako hnízdo
Venku už začalo veliké koncertování. Ptačí pánové ani zobáčky nezavřou, jak neúnavně obhajují svá teritoria s pokladem nejcennějším, s hnízdem. Hnízda jsou překvapivě rozmanitá, co do tvaru, materiálu, zpracování i umístění. Co druh, to jiná stavba. Známá jsou rozcuchaná vrabčí hnízda, čapí hnízda na komínech, miskovitá hnízda kosů či zděná vlaštovek. Koule z roští, co jsou dobře vidět na vysokých holých stromech, mohu být hnízda strak.
Svět ptačího hnízdění je barvitý, o tom nás přesvědčil ve svém vyprávění spisovatel a milovník přírody Josef Pól.
Některé druhy ptactva sídlí v těch hnízdech, která měly minulý rok. Především čápi, ti se vracejí do svých hnízd na komíně nebo na nějakém stožáru. Potom k takovým ptákům patří dravci a volavky, a také nepořádníci, těmi myslím holuby a hrdličky. Ti si vůbec nestaví pořádné hnízdo, sedí jen na několika velmi neupravených klacíčkách. Někdy se dokonce stane, že se to vajíčko se rozbije, že není dostatečně zabezpečeno proti vypadnutí z hnízda.
Jsou to špatní stavitelé. Taky vrabci nemají hnízdo moc pevně vybudované...
Ano, to je rozcuchané. Naopak nejdokonalejší hnízdo si staví žluva, která si postaví hnízdo ve vidlici větve, kde hnízdo zavěsí, takže se kýve. Jako by ráda hnízdila na houpačce a měla tak i zábavu. Pak je tu moudivláček, který má krásné hruškovité hnízdo s vchodem z boku. U moudivláčka je zajímavé, že staví několik hnízd pro více samiček, pro více svých rodin – je sice špatným otcem, o své pokolení se pak nijak nestará, ale hnízda postaví. A potom je to střízlík, který hnízdo buduje, ale už ho nedokončí. Rozpracuje několik hnízd pro jednu samičku a ta si pak má vybrat. On jí hnízda předvede, „několik rozestavěných bytů“, a když si vybere, to nejbezpečnější, nebo nejteplejší apod., tak si ho pak sama dostaví.
Tak bychom mohli poslouchat vyprávění o hnízdních norách ledňáčků, břehulí, o hlubokém válcovitém hnízdě rákosníků, o dvoumetrových hnízdech orlů, o hnízdech na vodě, o hnízdech dokonale maskovaných na zemi. Mohli bychom povídat o hnízdech v dutinách, v budkách a taky o tisícových koloniích racků, kde nemáte pro hnízda kam šlápnout. A taky o velikých hnízdech volavek, postavených vysoko na stromech.
Stojíme u jednoho rybníka na Třeboňsku, je tu slyšet spoustu volavčího křiku, a povídáme si o volavkách s RNDr. Janem Ševčíkem ze Správy CHKO Třeboňsko.
Jsme v centru hnízdí kolonie volavky popelavé, nad našimi hlavami je přibližně 80-100 hnízd těchto nádherných ptáků typických pro mokřady. Slyšíme zvuky mláďat, staří ptáci neustále přilétají a krmí je.
Kolik má volavka v rozpětí?
Dá se říci, že je to pták samá ruka, samá noha, má také dlouhý krk, ale malé tělo. Je o něco menší než čáp. (Dorůstá 84 - 102 cm, v rozpětí křídel měří 155 - 175 cm a dosahuje hmotnosti mezi 1 - 2 kg, pozn. red.)
Kolik mají volavky mláďat a čím je živí?
V průměru tak 3-4 mláďata na jedno hnízdo. Živí je v podstatě vším, co uloví. Jsou to žáby, může to být hmyz, ryby, jsou schopné lovit i hraboše, prostě jakákoliv kořist do velikosti 10-20 cm. Dokážou i ubít hada, zmiji nebo užovku. V poslední době tady stále víc a víc ptáků zimuje, stačí jim to málo, co v té době najdou na polích. Třeba na podzim, když jsou strniště a dají se najít hraboši, uvidíte desítky i stovky volavek, jak je loví. Takže jejich funkce je pozitivní.
Ty volavky si z nás moc nedělají.
To je typické pro všechny ptáky hnízdící v koloniích - že se bojí méně, než ti, co hnízdí solitérně.
Jak vypadá jejich hnízdo zblízka?
Je to taková neuspořádaná hromada klacků, je to až překvapující, že unese tak velké ptáky a tolika mláďaty.
Tady je opravdu velmi živo.
Vždyť tady máte okolo 100 hnízd, zhruba 300 mláďat...Ti staří ptáci mají co dělat, aby je uživili. Od rána, od rozednění až do pozdního večera neustále pendlují sem a tam a krmí. A budou krmit až do tmy.
Kdyby jen do tmy. Všichni opeřenci budou svoje mláďata krmit do té doby, než se osamostatní. Jako lidi. Ale to velké koncertování nám ještě pár týdnů vydrží.
