Listopad ve znamení muflonů
Už je to pár let, co jsme měli ještě možnost poslouchat báječná vyprávění spisovatele, myslivce, milovníka a znalce přírody doktora Josefa Pohla. Začátkem každého měsíce se scházeli s Milenou Lukavskou u mikrofonu a povídali si, jak jinak, o přírodě. Paní Lukavská tehdy o listopadu řekla, že je to měsíc chřipek, mlh, dlouhých nocí a smutku.
No, vypadá to, že je vám ten měsíc nesympatický – doufám, že ne! Protože každý měsíc má svoje krásy v přírodě a zrovna listopad si nezaslouží, aby byl nazýván měsícem smutku. Naopak, vždyť právě v listopadu prožívá období lásky daněk, muflon...
Muflon, to je ten, co má kulaté parohy?
Nikoliv, muflon má rohy! Parohy zvěř přes zimu shazuje a dorůstají na jaře znovu. Zatímco muflonovi rohy, tzv. toulce, zůstávají. Ty jenom přirůstají. Potom se kroutí a tvoří jakousi spirálu. Muflon je vůbec zvláštní - už proto, že byl dovezen z Korsiky, u nás se objevuje poprvé na Opočně roku 1884. Zajímavé je, že se mu u nás tak daří, že dokonce máme nejlepší trofeje muflonů. Vytváří si stádečko, svůj harémek, tvoří ho 4,5, někdy i 6 mufloních samic a samci o ně vedou souboje. Jsou to nesmírně tvrdé rány, kterými ti mufloni do sebe navzájem narážejí svými čely – měla byste dojem, že po této srážce už nebudou žít, že se musejí zabít. Znal jsem hajného, který vždycky říkal, že by tam mezi nimi nechtěl mít ruku. Oni se pak zase pozadu vzdálí, znovu se rozeběhnou proti sobě a přesně se srazí, nikdy se neminou, natož aby se jeden schválně uhnul.
Když tedy půjdeme touto dobou lesem a uslyšíme rány, nebude-li to zrovna dřevorubec se sekerou, mohou to být mufloní souboje, co uslyšíme?
Zaručeně. Oni jsou překrásní, zvlášť nyní, když mají samci vybarvené bílé sedlo, vypadají, jako byste jim hodila na hřbet pod sedlo krásnou bílou deku. Mufloni jsou skromní, mnoho nepotřebují a zejména nedělají žádné škody, takže se jedná o zvěř, které si vážíme a která obohatila naší přírodu.
Já jsem jezdil k jednomu hajného, říkejme mu Čížek, bylo to v severních Čechách. Tehdy probíhala bohatá mufloní říje, já jsem nejel na lov, ale chtěl jsem si poslechnout nárazy těch zmíněných „toulců“. A vůbec pozorovat, jak mohutná stáda se při říji vytvářejí. A seděl jsem s Čížkem večer, hovořili jsme o tom, co bych měl a chtěl všechno vidět, potřeboval jsem to znát také pro ty své příběhy.
A příběh se naskytl sám o sobě - hajný předeslal, že druhý den k němu přijede host, ředitel závodu, a že mu polesný nařídil, že mu má pro lov poskytnout jednoho konkrétního muflona, který byl, podle jeho názoru, už k odstřelu vhodný. Hajný Čížek tohoto muflona utajoval – v mládí ho vychoval, když ho potom vypustil do volné přírody, muflon se stal plachým, ale hajný sám říkal, že je zvědav, zda by ho ten muflon v přírodě ještě někdy poznal. Říkal mu Ferda a věděl přesně de žije. A teď byl strašně nešťastný, že ho bude muset obětovat.
Druhý den host přijel, bylo vidět, že touží toho muflona skolit, hned pospíchal do lesa. Rozložili si s Čížkem porostní mapu a ukazovali si, kudy půjdou – po cestě, kde je málo listí, po větru či proti větru atd.. Viděl jsem na Čížkovi, jak velice nerad půjde. Já jsem sice ten den šel někam jinam, ale byl jsem také neklidný a pořád jsem čekal ránu. Ta však nepřišla. A večer jsem se dozvěděl, že Ferdu neviděli. Říkali si, co udělali špatně a plánovali na druhý den:„Muflon asi přešel jinam, on v říji mění svoje stanoviště, bude asi na těchto skalách. Ale pozor, musíme jít tudy..“. Jenže další večer se opakovalo to samé. Už prošli skoro celou honitbu, celý Čížkův revír – takže se předpokládalo, že muflon přešel do jiné honitby, volalo se na polesí, zda tam mohou ke kolegovi přejít... A v tom někdo, to už byla hluboká tma, zazvoní a nese telegram, že se ten ředitel musí vrátit okamžitě do Prahy kvůli něčemu urgentnímu. A protože ho následně čekal ještě lov na jelena na Šumavě, nemohl se k nám už vrátit. Byl rozmrzelý, bylo na něm vidět zklamání.
Když ráno odjel, šel jsem za Čížkem a gratuloval jsem mu. „Chcete vidět Ferdu“? On na to. Teď sem se lekl, že ho opravdu ulovili! A hajný mě vedl do stodoly, ze které vyběhl Ferda. „Jak jste to dokázal?“ „Víte, on mě v lese poznal a šel za mnou do té stodoly, tak jsem ho tam schoval“. Tak jsme měli samozřejmě oba velkou radost, že je Ferda zachráněný!
