Masopust se někdy halí do smutku

Zima se sice už v létě tehdy sedláka a chalupníka ptávala, co udělá pro následující zimu. On se také tužil, seč jen mohl. Přesto neminul jeden zimní čas, aby otázka, položená v čase letním, ještě jednou na něj nepadla jako těžký mlat. Leden zaplaťbůh byl už v trapu. Mrazy a závěje, jež sebou přinesl, šťastně přestáty. Nadcházel nejkratší měsíc a vidina jara se kvapem blížila.

Jenže chyba lávky. Byť ta nejhorší mrazivá nepohoda byla už v trapu, zanechala po sobě stopy v probraných zásobách dříví – tomu se dalo odpomoci výpravou do lesa – hlavně však ztenčenou zásobou jídla v komoře a ve sklípku. Půst, který nastolovala popeleční středa ač dostal náboženský a duchovní podtext, byl často z nouze ctnost.

Nastávalo nejhladovější období roku a mnohý chalupník měl, jak říkala moje babička, „ve mlejně“. Když si byl vydlužit u bohatšího souseda mouku na pár placek, tvrdíval, že nějaké obilí sice má, ale na potvoru právě k semletí ve mlejně. Zásoby jídla tedy mizely jako sníh na rozpálené stráni a naděje nadít se nových byla ještě několik dlouhých týdnů beznadějně vzdálena. Možná o těch dlouhých 40 dnů velkého půstu, řekněme si na rovinu, velkého hladovění.

A k té bídě, když se přidá politika, neštěstí je doslova hotovo.

Tak se stalo před více než čtyřmi sty lety v Čechách, na masopust v roce 1611. Jeho katolické veličenstvo císař Rudolf si už nevěděl rady, jak čelit vzpurným českým stavům a svému bratru Matyáši, a obrátil se na svého bratrance, ctihodného katolického hierarchu, pasovského biskupa a arciknížete Leopolda, aby mu pomohl vytrhnout trn z paty. Zvolený způsob řešení byl pro onu dobu příznačný. Pomoci měla žoldnéřská vojska. Jak je ale získat, když Rudolf veškerý svůj majetek prošustroval, a pasovský Leopold buď neměl anebo se raději tvářil, že nemá.

Houf desíti tisíc všeho schopných vojáků přesto dal dohromady a vyslal je do Čech. Honorář za vykonané služby si najatá soldateska měla pořídit svépomocí. Rabováním, popřípadě znásilňováním či vražděním. To vše s biskupským požehnáním pasovského Leopolda a blahosklonným souhlasem jeho katolického veličenstva, českého krále. Šlo věru o neotřelý příspěvek k masopustnímu veselí tehdejším kalvínsko – luteránským Čechám.

Řádění vojáků bylo tak značné a tak brutální, že se z toho Češi otřásají hrůzou dodnes. Jedna osada, jedna vesnice či městečko neobstály. Co nebylo ukradeno, bylo zničeno, co nebylo znásilněno, bylo zavražděno. Ostatně šlo přece o odpadlíky od pravé víry a jich přece není žádná škoda.

Tak rabujíce a vraždíce dorazila tato podařená katolická vojenská sběř až k Menšímu Městu Pražskému, do něhož se lstí vloudila Újezdskou branou. Byla neděle 13. února, dva dny do masopustního veselí. Vojáci nelenili a Malou stranu nejprve vyplenili a po té se pokusili přes Kamenný most, který ještě nenesl jméno císaře Karla, dobýt Pražského Starého Města.

Když skrze bránu ve staroměstské mostecké věži do města pronikl oddíl rytmistra Brandela, mohli mít dokonce dojem, že mají město bezmála na lopatě. Zaplať Bůh, že přepočítali. Stateční staroměstští měšťané proniknuvší oddíl do jednoho nemilosrdně pobili a na živu ponechali jen rytmistra. Ne proto, že by s ním měli jakkoli soucit, ale proto, že tento vznešený pán se dal náležitě zpeněžit za tučné masopustní výkupné.

To se už psalo 15. února roku 1611. Masopustní úterý. Pasovští poprvé tvrdě narazili. A pak naráželi čím dále více na rozzuřené české bojovníky, kteří je nakonec hnali svinským krokem zpět k ctihodnému biskupovi Leopoldovi do Pasova.

Rozzuření nebyli jen obránci u mostecké věže, ale i drobní pražští obyvatelé.

To úterý na náladě nepřidalo ani počasí. V noci se rozpršelo a urputný déšť značil celý další den. Přišla s ním taková ta protivná, nesnesitelná a vlezlá zima. Obloha se ocelově zatáhla. Naděje pražádná. Jen ideální podmínky na slušnou depresi.

A jak už to tak chodí, kromě viníků nad slunce nepochybných, vyvolanou špatnou náladu odnášejí i lidé nevinní. Protestantskou Prahou, obklíčenou loupežníky z Pasova se nesla jedna panická zpráva za druhou. Jejich společný tenor zněl: Černoprdelníci, jak už tehdy nazývali reformovaní Pražané představitele jediné církve obecné, církve katolické, byli podle těchto poplašných zpráv agenty pasovských, majících za úkol v příhodně době pražské brány otevřít a vydat tak lupičům celé město v plen.

Snad to byly černé kutny bratrů františkánů od Pany Marie Sněžné na Novém Městě Pražském, které toho dne přitáhly pozornost rozlícené novoměstské lůzy, lhostejné k tomu, že šlo o bratry věru po výtce skromné, pracovité a chudé. Z ruin během pár let dodnes nedostavěného kostela vydupali úctyhodný stánek Boží. Obestavěli jej klášterními budovami se zahradou, přinášející útěchu i ve dnech současných. Rozhodně nešlo o spojence církevní či světské vrchnosti, Pražanům nepřátelské.

Ale, jak už bylo řečeno, vše zlé nakonec odnášejí nevinní. Rameno nespravedlnosti tentokrát padlo na hrstku nebohých bratří františkánských. Lůza zpitá masopustním truňkem, špatnou náladou z nevlídného sychravého počasí, úzkostí s krvelačných vojáků stojících před branami města, vtrhla k bratrům do kláštera a všechny bez milosti surově pobila. Mrtvoly nešťastníků, jako symbol tohoto prokletého masopustního úterý 15. února 1611, naházela na hromadu před vchod kostela a dala se do rabování.

Jistého novoměstského pekaře, který si pyšně nesl domů ukořistěnou monstranci, pozorovala jakási žena, kalvínského vyznání. Hrozila se toho strašlivého činu – vraždy a svatokrádeže. Podle soudu onoho pekaře šlo přece o ničemné papežence. Pohoršení tu nebylo na místě. Dal jí proto také pádnou odpověď: Nechceš-li, bábo, abychom k tobě vtrhli podobně jako k těm černoprdelatým, tak drž hubu!

A příznačně tak uzavřel ono masopustní veselí roku 1611. Nad městem pražským se rozhostila zklidňující atmosféra popeleční středy a velkého půstu. Jediní, kdo se tehdy nepostil a měl plné ruce práce, byli v té době tradičně kmotr hlad a novoměstský kat.