Laskavý Jindřich Štreit
Od 30. října do 3. února probíhá v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí první ucelená přehlídka životního díla fotografa české vesnice Jindřicha Štreita. Výstava je uspořádaná u příležitosti autorova významného jubilea. Na procházku po vsi se můžeme vypravit denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.
Výstava je instalována ve dvou poschodích. Sto padesát vybraných fotografií z let 1965 až 2005 tvoří myšlenkovou jednotu. Štreitovy tematické cykly jsou promíchány. Objevují se i snímky, které dosud existovaly na negativech. Zdánlivým mezníkem autorovy tvorby by mohl být rok 1989, dokdy byl Štreit perzekuován a dokonce i vězněn. V roce 1981 se podílel na výstavě Setkání na Letné. Fotografie však zabavila STB a za jejich obsah byl na deset měsíců odsouzen. Nelibost vzbudil např. záběr na sovětské vojáky jedoucí na dopravním páse v JZD, mapa Československa v rukou "vesnického debila" nebo navlékání plynových masek pod portrétem prezidenta Husáka. Jindřich Štreit však celé své tvůrčí období hledá krásu člověka "i přes drsnou slupku a prošpiněný vaťák."
Jindřich Štreit se narodil v roce 1946 ve Vsetíně. Tatínek byl učitel a amatérský fotograf. Když uctil památku prvního československého prezidenta písní Ach synku, synku, byl vykázán do pohraničí. Rodina se tak v roce 1956 stěhuje na Bruntálsko do Těchanova. Jindřich Štreit zdědil po otci zálibu i povolání. V Olomouci vystudoval učitelství pro první stupeň základní školy a výtvarnou výchovu. V rámci studia chodil i na hodiny hudební výchovy. Právě učitel hudby mu nabídl k odkoupení fotoaparát za 400 Kč a přiměl nadaného studenta, aby se fotografií vážně zabýval. O peníze si však musel říci otci, který mu je dal pod podmínkou, že nebude nikdy kouřit a utrácet tímto způsobem. Jindřich Štreit úmluvu dodnes dodržuje. V roce 1974 absolvoval Školu výtvarné fotografie. Po studiu začal učit na jednotřídce v Sovinci, kde se po způsobu svých předchůdců stal i knihovníkem a kulturním organizátorem. Život na vesnici předurčil jeho celoživotní zájem o dokumentaci lidských vztahů. Každá z fotografií vypráví svůj příběh, příběh lidí, které Jindřich Štreit důvěrně zná. Tito lidé jsou novými osadníky Sudet. Žijí zde bez kořenů a bez tradic. V roce 1994 o umělci píše Jaromír Zemina: "Jindřich není reportér, je kronikář, zachycující po způsobu starých kantorů život své obce." Dodejme, že se jedná o způsob velmi vřelý, i když nezaznamenává jen optimistické chvíle. Ukazuje každodenní vesnickou realitu i s jejími zápornými momenty. Vesnice totiž není vždy vzorně uklizená, lidé neoplývají fyzickou krásou a někdy podlehnou i alkoholickému opojení. Fotografie však nezesměšňují a nejsou kritikou, spíše jemným upozorněním na dostatky.
Štreitovy fotografie jsou vzdálené Ladovské idyle či Plickově folkloristické studii. Pozorují kolektivizovanou socialistickou vesnici i její porevoluční dění. Nejedná se o nostalgické vzpomínání. Vesnice není místem útěku z města a nesnaží se s ním vytvářet kontrapunkt. Charakteristickým rysem fotografií je i jakési bezčasí. Těžko rozeznáme v jakém ročním období byla fotografie pořízena. Nesvítí na ní slunce, neprší, ani nesněží. Štreit pohlíží na vesnici jako vesničan, který má mnohdy štěstí, že se zrovna ocitl s fotoaparátem v tak pororuhodné situaci. Štreit byl například u toho, když přistál v roce 2005 v Bruntále americký astronaut. Zaznamenal právě propuštěného trestance, který spí v trávě. Bylo to nedaleko domu, v němž bydlela romská rodina. Požádali fotografa, aby je s propuštěným vyfotil. Tak vznikl skupinový portrét, kde je velmi netradičně ležící osoba.
Uvnitř vesnického prostředí našel Štreit několik témat své tvorby. Kromě mezilidských vztahů se zde objevuje vztah ke zvířatům, domácím mazlíčkům i hospodářským zvířatům, která jsou porážena a pojídána. Chatařky ze Sovince jsou zvěčněny na procházce v kožiších. Lidé mají také vztah k televizi, jež je nejprve sjednotila v kulturním domě, kde před ní klečí jako před oltářem, a později je rozdělila a izolovala v jejich domovech. Církevní tématika spojuje i mnohé další náměty. Štreit zaznamenává život faráře z obce Jiříkov či službu řádových sester. Upozorňuje rovněž na absurditu dnešního světa, když je pastýř s jehňátkem za krkem oblečený do trička s Mickey Mousem. Dalším cyklem jsou svatební výjevy. Po roce 1989 Štreit vyjíždí na řadu pozvání do ciziny. Fotografuje místa zmítaná válečnými konflikty jako je Čečna. Ve středu zájmu je však obyčejný člověk a jeho běžné denní rituály, nikoli válečná vřava. V Rakousku dva roky pozoroval život na ekologickém statku. V Japonsku pracoval s místními na poli, aby se jim přiblížil a našel zde kousek svého Bruntálska. Mezi poslední projekty patří fotografie postižených, drogově závislých, vězňů či emigrantů. Štreit totiž věří, že člověk si i v bídném fyzickém stavu a nevlídném sociálním prostředí uchová krásu duše. Tuto duši Štreit s láskou objevuje a zachycuje.
