Jasné postoje

29. dubna uplyne padesát let od smrti příbuzného Bohumila Buriana, faráře z Velkého Meziříčí. Duchovního, který většinu svého aktivního věku prožil pod mocenským nátlakem nacistů a komunistů. Přesto před nástrahami aparátčíků, v atmosféře piklů, pomluv a úskoků dokázal obstát a své farníky vášnivě povzbuzoval k nehrbení se před mocipány a vnitřně svobodnému i realisticky žitému křesťanství.

Bohumil Burian byl člověkem s širokým rozhledem, fotografoval, rád chodil na fotbalová utkání, miloval hudbu, výtvarné umění, ale ústřední místo v jeho životě měla kniha a dobré básnické slovo. Do jeho života vstoupilo několik českých spisovatelů. Především Jakub Deml, se kterým se Burian seznámil již před válkou. V pozdějších letech se stal P. Burian Demlovi doslova "podpůrným sloupem", pomocníkem a mecenášem, jak také vzpomínala Marie Rosa Junová-Vodičková:

"Páter Burian byl šlechetný člověk. Demlovi půjčoval a nejednou i dal větší finanční obnos, držel ho nad vodou. Byl jeho dobrým andělem."

Jakub Deml seznámil P. Buriana s esejistou, překladatelem a kritikem Timoteem Vodičkou, s básníkem Klementem Bochořákem se znali z Kunštátu. Přátelství pojilo P. Buriana také s uhřínovským farářem, básníkem a překladatelem Janem Dokulilem. A není bez zajímavosti, že P. Burian dvakrát pomohl rodině básníka Jana Zahradníčka.

O kulturní atmosféře na velkomeziříčské faře svědčí i vzpomínkový fragment Aloise Plichty:

"Všichni jsme se scházeli po nedělním obědě o jedné hodině na faře v Burianově kanceláři ,na kafe'. Tam přicházeli i někteří velkomeziříčtí profesoři, učitelé, notář, lékaři, a zastavovali se tam rádi i takoví, kteří městem nad Oslavou jen projížděli, jako byli ministr Hála nebo dr. Šrámek. Jednou či dvakrát tam pobyl i skladatel Křička; violoncellista Miloš Sádlo býval zván na koncerty častěji a přijížděl s pianistou Holečkem." Po únoru 1948 by se zdálo, že režim kontroluje veškerý společenský život. Přesto však existovala překážka - katolická církev. Zvlášť v silně religiózních okresech, ke kterým patří i Velké Meziříčí, byla otázka "jak naložit s církví" pro komunisty podstatná. Přímým dohledem nad církvemi byl na ONV od června 1949 pověřen Antonín Přibyl, který si o P. Burianovi zapisuje: "Jeho vliv na věřící a mládež je velký pro jeho kázání v kostele." Kněží byli pravidelně předvoláváni na politická školení a také kádrově hodnoceni do čtyř skupin loajality. Střídavě do třetí a čtvrté skupiny, kde byli "vyslovení reakčníci", býval řazen P. B. Burian.

Protikřesťanské údery na religiózní Vysočinu přicházejí od roku 1949 a na Buriana hluboce doléhají, tzv. "Číhošťský zázrak" a umučení kněze Josefa Toufara, zabírání klášterů, útěk uhřínovského kněze Jana Dokulila a jeho sedmileté skrývání, o kterém Burian věděl a pomáhal; babický proces, při kterém jsou popraveni tři duchovní, které Burian osobně znal, a k desítkám let odsouzeni sedláci (např. bratr bývalého kaplana J.Vorlíček), odsouzení meziříčského gymnaziálního profesora P. Josefa Maršálka na 15 let, věznění bývalého poslance Charváta... A jak dosvědčil P. Josef Martinásek:

"Pater Burian věděl o skrývání Jana Dokulila. Naznačoval mi to. Nosil vše v sobě několik let a žil tak ve velkém vnitřním napětí."

P. Burian se v té době nezříkal jasných gest a slov. Když byl slavnostně otvírán v květnu 1950 velkomeziříčský Dům zdraví za účasti s komunisty kolaborujícího kněze a ministra školství Josefa Plojhara, P. Burian odmítl se celé akce zúčastnit. Jakoby se vše znovu opakovalo - za války odmítl zasednout za jeden stůl s kolaborantským ministrem Moravcem.

Bylo 29. dubna 1958. Čtyřiapadesátiletý velkomeziříčský farář Bohumil Burian byl v dopoledních hodinách pozván k církevnímu tajemníkovi ONV soudruhu Přibylovi "na kobereček". Burian je pro osmapadesátiletého Přibyla, bývalého dělníka na pile, který po válce udělal poměrně strmou kariéru v KSČ, nebezpečný protisocialistický škůdce a "fanatický přívrženec Vatikánu". Nevíme přesně, jak jednání probíhalo, ale farář Burian se po hodině vypotácel z kanceláře a s vypětím sil došel na faru. Hovořil o nátlaku, který na něj Přibyl vyvíjel. Udělalo se mu nevolno. Jeho srdce už prodělalo jeden infarkt, od roku 1948 byl ve stálém stresu a napětí. Vzápětí na faru přispěchal doktor Javůrek, který ho prohlédl a prohlásil, že musí ihned do nemocnice.

Mezitím běžela farní hospodyně pro Burianovu sestru Boženu, která v té době pracovala v tzv. "traktorce". Ta později vzpomínala:

"Vzkázali mi do továrny, že bratr musí do nemocnice. Bylo zrovna před obědem, měla jsem rozvážet obědy a nemohla jsem jen tak odejít. Vrátný, který byl komunista a do kostela vůbec nechodil, mi v té chvíli řekl: ,Soudružko, pana faráře znám, nestarejte se a běžte, já to zařídím.' Přiběhla jsem na faru, bratr ležel v posteli, měl radost, že mě vidí a přál si, aby byl před pobytem v nemocnici zaopatřen. V té chvíli kaplan Vitula něco spravoval u auta, aby mohli odjet do třebíčské nemocnice, a slíbil, že jen co to dodělá, přijde udělit svátost nemocných. Naštěstí tam byl kaplan Procházka a hned svátost udělil. Bratr očima pokorně poděkoval. Usmál se takovým šťastným úsměvem. Podal nám ruku a najednou se dvakrát prudce nadechl, otevřel oči a skonal. Klekli jsme u postele a modlili se."

Ani mrtvému nedali komunisté a StB pokoj - pohřeb musel být posunut kvůli oslavám 1. máje, ve školách byl nařízen přísný zákaz účasti a neuposlechnutí trestáno ředitelskou důtkou. Přesto se tehdy do Velkého Meziříčí sjelo na sto kněží a stovky přátel, farníků a známých. Mohli vzpomenout na slova, která Burian v temných dobách zdůrazňoval:

"Co od nás, křesťanů, chce dnešní doba? Nechce od nás zázraků. Chce především, abychom neztratili klid a zachovali rozvahu. Chce od nás, abychom byli vytrvalí a nebáli se života. Váš postoj ať je jasný, vaše slova pravdivá. A světu nesme poselství lásky."