Houby

Ty houby, které náš zájem vzbuzují, rostou skoro všude - na loukách, v lesích, na písčinách a někdy i na skalách. Základní podmínkou je přítomnost organické hmoty, vody a vzduchu. Sluneční záření není nezbytnou podmínkou, rostou i ve tmě, dokonce se mohou ve tmě i uměle pěstovat. Světlo má ale vliv na pigmenty plodnic. I běžně barevné houby vyrůstající v zastínění jsou obvykle bledé. Jinak je jejich vybarvení docela pestré, známe klobouky bílé, žluté, oranžové, červené, fialové, modré, zelené, hnědé i černé. Jsou jednobarevné, dvou i vícebarevné. Třeň je obvykle světlá, ale i slabě zbarvená, někdy po rozříznutí modrá, zčervená i jinak ztmavne. Příčinou je změna přítomného barviva působením vzdušného kyslíku.

Plodnice mají nejrůznější tvary. Nejčastěji sestávají z třeně a klobouku, jsou ale i tvaru kyjovitého, keříčkovitého, salátovitého či kopytovitého. Plodnice hub kloboukovitých bývají někdy v mládí zahaleny obalem, který se dalším růstem trhá. Zralé plodnice jsou vždy nekryté, i když některé druhy hub si na klobouku i třeni zbytky obalu uchovávají.

Rozmnožování hub, které nás zajímají, probíhá nepohlavně prostřednictvím výtrusů vznikajících na povrchu speciální tkáně, zpravidla na spodu klobouku, někdy i uvnitř plodnice. Jsou to především běžně známé výtrusnice tvaru rourek nebo lupínků. Počet výtrusů jedné houby je ohromující a prakticky nespočitatelný. Na ploše lupenu velikosti jednoho čtverečního milimetru může být až 14 000 výtrusů. Statisticky bylo odhadnuto, že soustava výtrusnic zralé houby o ploše deset centimetrů čtverečních může za den uvolnit až jeden a půl milionu výtrusů. Odhaduje se, že choroš leskloporka vyprodukoval z plodnice o povrchu 929 centimetrů čtverečních za šest měsíců pět a půl trilionu výtrusů.

Rozměry výtrusů jsou od tisíciny po desetinu milimetru. Liší se tvarem, jsou kulovité, oválné i tyčkovité, bílé i barevné. Pro vědecké určování jsou rozhodujícím kritériem. Zralé výtrusy opadávají nebo jsou vystřelovány do okolí, a dále se šíří větrem, vodou i živočichy. Dopadnou-li na vhodný živý substrát, pak za příznivých podmínek obroste výtrus časem prvými vlákenky mycelia a houbička počne existovat. Rychlost růstu vlastní plodnice závisí na druhu houby a na životních podmínkách. Hadovky a hnojníky vytvoří zralého jedince během jednoho dne. Houby člověkem sbírané rostou několik dní. Určité druhy chorošů jsou téměř vytrvalé a rostou roky.

Jak a z čeho vlastně houby žijí? Základní skutečností je, že houby nemají žádný chlorofyl a nedovedou taky na rozdíl od rostlin z neústrojných látek - vodíku, kyslíku, uhlíku a dusíku - samy pomocí světelné energie vytvářet základní existenční složky jako sacharidy, aminokyseliny, tuky, vitamíny, a jsou proto odkázány na příjem hotových uhlíkatých sloučenin vytvořených jinými organismy, především rostlinnými, ale i živočišnými, ať už odumřelými nebo živými.

Některé houby dovedou využívat živé organismy ke vzájemně pospěšnému soužití, symbióze. Takovými typickými houbami jsou hřibovité druhy, holubinky a další. Většina ostatních druhů ale rozkládá svými enzymy odumřelé materiály na jednodušší elementy a ty pak přijímají. Žijí na opadaném jehličí, listech, větévkách, pařezech. Patří k nim openky, šafránky, hnojníky, čirůvky a václavky. Existují i drobní specialisté, omezující se na opad jen určité rostliny nebo dokonce jen její některé části.

Všechny tyto procesy se soustřeďují na buňky nebo podzemní podhoubí. Rozkladné děje jsou velmi intenzivní a rozsáhlé. Musíme přiznat, že houby, jež my lidé sbíráme, hrají poměrně nevýznamnou roli, protože je jich v poměru k miniaturním až mikroskopickým druhům malý podíl. Právě ty malé a nejmenší druhy, jichž je všude kolem nás, a hlavně v půdě, ohromující množství, hrají rozhodující úlohu. Udává se, že v povrchové vrstvě zeminy může být v množství jednoho gramu od deseti tisíc po milion takových jedinců a až sto metrů podhoubí. V čistých severských tundrách pak mnohonásobně více. Biomasa hub v lesní hrabance dosahuje hmotnosti 500-1000 kilogramů na hektar, zatímco biomasa bakterií oproti tomu jen setinu těchto hodnot. Není se pak co divit, že podíl hub na rozkladu odumřelého materiálu je tak účinný a několikrát vyšší než u bakterií.

Houby se tedy svými rozkladnými ději podílejí rozhodujícím podílem na uchování rovnováhy koloběhu látek na Zemi.