Hernychova vila je stavebním klenotem Ústí nad Orlicí

Vila vznikla v letech 1906 až 1907 podle plánů pražské firmy Matěj Blecha. Vlastní stavbou byl pravděpodobně pověřen Florianův bratr Josef Hernych. V majetku rodiny vila zůstala do roku 1951 a po té sloužila řadě organizací.

8 fotografií

Florian Hernych se narodil v roce 1855 v rodině orlickoústeckého textilního podnikatele Jana Hernycha, který mu závod v roce 1884 předal. Florian budoval moderní tkalcovny také mimo Ústí nad Orlicí, v prvním desetiletí 20. století ve svých závodech zaměstnával 2 500 dělníků. Velmi se mu dařilo, zboží vyvážel i do Vídně či Budapešti. V roce 1902 Florian Hernych koupil dům naproti budově hlavního závodu, na tehdejším Svatojánském náměstí. Na jeho místě a přilehlých pozemcích potom postavil novou secesní vilu.

Pohled z ochozu Hernychovy vily|foto:Tereza Brázdová, Český rozhlas

Projekt domu svěřil významnému pražskému staviteli Matěji Blechovi, který v té době realizoval v Praze řadu významných palácových staveb. Na siluety a průčelí staveb, stejně tak na jejich dekoraci, si Blechova firma objednávala plány u známých tvůrčích architektů. Historik architektury Zdeněk Lukeš přišel s domněnkou, a to na základě stylového srovnání s řadou pražských staveb, že autorem průčelí a výtvarného pojetí Hernychovy vily by mohl být architekt Emil Králíček, který s firmou Matěje Blechy právě často spolupracoval.

Dvacet pět místností

Hernychova vila byla ve své době velmi reprezentativní sídlo. „K hranolu vlastního domu jsou připojeny další hmoty, štíhlá věž, vybíhající rizalit, druhá útlá věž vetknutá do nároží a potom ještě v druhé polovině 20. let byla upravena a zasklena zimní zahrada,“ vysvětluje historik umění Pavel Panoch z Ústavu historických věd Filozofické fakulty Univerzity Pardubice.

Pohled z hlavní věže Hernychovy vily a plastika sv. Floriana|foto:Tereza Brázdová, Český rozhlas

Také vnitřní dispozice domu je typická pro velkolepá rodinná sídla. V luxusním podlaží, kterému se přezdívalo piano nobile, byly reprezentativní pokoje, v dalším patře soukromé pokoje a ložnice, v suterénu potom technické zázemí, kuchyně a její obsluha. V Hernychově vile bylo ve své době přibližně 25 místností.

Nejen monumentální lustr

Velmi honosné je už vstupní schodiště, s balustrádou, obklady z mramoru, dlažbou s florálními motivy a bohatostí štukové výzdoby. Schodiště směřuje k ústřednímu prostoru domu, stometrovému sálu. I jeho výška, dosahující devíti metrů je úctyhodná. Ze sálu vychází otevřené dřevěné schodiště, s výrazným prvkem v podobě kandelábru. Schodiště v prvním ústí na ochoz. Celý prostor osvětlují tři rozměrná okna, s původními zabroušenými skly a systémem dřevěných žaluzií. Dominantou je bezesporu mohutný kovový lustr ve stylu art deco.

Lustr ve stylu art deco a ozdobný kandelábr v hlavním sále Hernychovy vily|foto:Tereza Brázdová, Český rozhlas

Veřejnosti je přístupná hlavní věž. Schodiště prochází okolo balkonu, z něhož je vidět zdobený atikový štít s plastikou sv. Floriana. Věž nemá vnější ochoz, do všech čtyř stran ale vystupují úzké balkonky. Z výšky více než dvacet metrů je krásně vidět do okolí, třeba směrem k rozhledně na Andrlově chlumu, vidět jsou i kamenolomy v Litici nad Orlicí. Hernychova vila má mohutný krov, kde se mísí ruční prvky a tesané trámy s částmi průmyslové výroby.

Rodina Hernychových vilu obývala do roku 1951. Po té se z ní stalo školicí středisko Revolučního odborového hnutí. V roce 1955 se stala sídlem Hudební školy, Okresní lidové knihovny a vývařovny Základní devítileté školy. Byl tu umístěn také Dům osvěty v Ústí nad Orlicí. Od roku 1971 zde sídlil Památník revolučních tradic, předchůdce městského muzea. To se do vily po delší pauze vrátilo po velké rekonstrukci objektu v roce 2008.