To, co je na nás dobré, je Božím darem
Tento týden jsme si připomněli 90 let od vzniku samostatného Československa. Při příležitosti státního svátku 28. října udělil a propůjčil prezident republiky Václav Klaus nejvyšší státní vyznamenání. Mezi oceněnými je i prof. Ludvík Armbruster, děkan Katolické teologické fakulty UK, významný vědec a pedagog. Prezident mu udělil Medaili za zásluhy.
Eva Hůlková: Pane děkane, řekněte nám něco hodně osobního o tom, jaké jste měl pocity, když jste ve Vladislavském sále Pražského hradu z rukou prezidenta přebíral jedno z nejvyšších státních vyznamenání...
Ludvík Armbruster: Víte, oni také při tom zmínili, že je mi letos osmdesát let. A to je takový věk, kdy se člověk dívá na ten život nazpátek... A tak si vzpomínám, jak mě v roce 1950 vyhostili z Československa a dostal jsem písemně, že už nikdy nedostanu vízum, že se sem nesmím vracet. Odcházel jsem potom do Japonska s tím, že se už do Čech nikdy nevrátím... Ono se to potom přeci jenom pozměnilo - ještě za totality jsem se na pár dní do Čech pokoutně dostal... Ale před devíti lety jsem se vrátil, reaktivovali mě, víte, poněvadž mě potřebovali čeští jezuiti a pak přišla ta záležitost s teologickou fakultou... No a tak mně bylo tak nějak hezky, poněvadž jsem si uvědomil, že když mě vyhošťovali, jakožto nežádoucího cizince, tak teď mně ta republika zase říká, že jsou rádi, že jsem tady...
Eva Hůlková: Je to taková satisfakce, že ano... veliká...
Ludvík Armbruster: No, taková radost...
Eva Hůlková: Řekněte mi váš názor - vy jste světaznalý muž - myslíte si, že vyznamenávat při příležitosti řádových dnů významné osobnosti z různých částí spektra lidského konání, že to může upevnit pocit národní hrdosti a ukázat ty pravé elity?
Ludvík Armbruster: Já jsem nemyslel na tyto veliké souvislosti... spíš jsem měl radost, že se dostává uznání pronásledovaným lidem, lidem, kteří si zasloužili, aby byli pochváleni...! Bylo nás tam - kolik?
Eva Hůlková: Dvacetosm. Dvacetosm vás tam bylo...
Ludvík Armbruster: ... a tak jsem to sledoval, víte, jak jsme jeden po druhém byli voláni a dostávali to vyznamenání, tak jsem měl radost...
Eva Hůlková: Ale je to takový důležitý signál do veřejnosti, já si myslím...
Ludvík Armbruster: No asi ano...
Eva Hůlková: Nebuďte tak skromný! Jak vy vnímáte vlastně pojem elita, pane děkane?
Ludvík Armbruster: Elita... no my jsme křesťané. A víte, křesťan, to je člověk, který si před Pánem Bohem uvědomuje, že je hříšník, kterého ale Pán Bůh povolal, abychom byli jeho přáteli... A to, co je na nás dobré, je Božím darem, Boží milostí, jak říkáme. Něco, co je nám darováno a z čeho se radujeme. S čím se nemůžeme chlubit, jako s něčím, co jsme si sami naplánovali a vydobyli. A tak je to znamení všeobecné radosti z vykoupení... Víte, oni mi to vyznamenání dali za těch pár let, co jsem tady pracoval na teologické fakultě. A tak já to beru jako uznání pro všechny spolupracovníky, zvláště ty mladé, kteří se do toho zapřáhli a tu fakultu pozvedli tam, kde má být. Já to neberu jenom tak osobně - a mám z toho radost.
