Čím jsme to žili
Šeříkový týden Čím jsme to žili – 19
Tento květnový týden (v pořadí roku už 19., počítaný od 8. do 14.5.) bychom klidně mohli nazvat týdnem „šeříkovým“. A to proto, že v jeho rámci, konkrétně 9. května, se tradičně připomínal konec druhé světové války. Oslavy, jež s osvobozením souvisely, v pořadí už 44., se tehdy naposledy odehrávaly 9. května. Toto datum upomínalo na den, kdy do Prahy dorazila (v roce 1945) Rudá armáda. Od následujícího roku, tedy od roku 1990, se oslava konce války posunula a Dnem vítězství se stal 8. květen, tedy den, kdy vstoupila v platnost bezpodmínečná kapitulace německých vojenských sil. Vše se zkrátka mění a vyvíjí – třebaže šeříky zůstaly. Už ne tak v první řadě proto, že byli kdysi symbolem vítání sovětské armády, dnes už spíš prostě proto, že v tomto období kvetou a úchvatně voní.
Oslavy konce války tak, jak probíhaly v roce 1989, si připomeneme několika snímky, jimiž se vracíme k Pražskému povstání, k bojům o rozhlas. A také reportáží z oslav, jež se tradičně pořádaly v tehdejším PKOJF, neboli Parku oddechu a kultury Julia Fučíka, pod názvem „Slavnost míru a československo-sovětského přátelství“. O tom, co se v rámci oslav v roce 1989 dělo, se dozvíte z informace redaktora Zdeňka Tomáše. Uvádíme také poznámku ke 44. výročí osvobození, která zazněla v Rozhlasových novin 9. května 89.
Májové dny (a možná právě i ona vůně šeříku) vyvolávaly vždy v pamětnících jistou stopu nostalgie. Ta zaznívá i ze slov rozhlasového režiséra Jana Bergera, jemuž byl v oněch dnech roku 1989 udělen titul zasloužilý umělec.
Byl to tedy převážně týden vzpomínek na významné dny minulých desetiletí. Mezi tyto vzpomínky se vloudila i ta, o níž bychom si na první pohled řekli, že snad ani připomínána být neměla. Přesto byla. Někdejší vlivný vedoucí rozhlasový pracovník (do roku 1988 šéfredaktor Ústředního vysílání politického zpravodajství a publicistiky, v roce 89 už důchodce) zavzpomínal v rozhlasovém vysílání na to, jak se ve stejném období roku 1969 stal jedním z prvních signatářů tzv. Výzvy do vlastních řad, silně pronormalizačního provolání, jímž byly odstartovány kádrové čistky (nejen v Československém rozhlase). Tento šéfredaktor a ředitelský náměstek v jedné osobě se jmenoval Květoslav Faix a měl od počátku normalizace velký podíl na tom, že z rozhlasu musely nuceně odejít stovky kvalitních žurnalistů a dalších zaměstnanců.
Další zpráva už nebyla vzpomínková; pro tehdejší obyvatele Československa (či alespoň pro jejich zřetelnou většinu) zazněla určitou nadějí. Byla to zpráva o odchodu automobilního praporu sovětské armády z Olomouce. Nebyla to ovšem zpráva z „čistého nebe“. Pozvolné snižování počtů osob a techniky Střední skupiny sovětských vojsk z našeho území bylo zahájeno již na počátku roku 89. Stalo se tak na základě sovětského rozhodnutí ze 7. 12.1988. Toto rozhodnutí předpokládalo snížit počty sovětských ozbrojených sil v letech 1989-1990 o 500.000 osob a 10.000 tanků, z toho území střední Evropy mělo opustit 50.000 vojáků a 5.000 tanků. V případě Československa se jednalo o odsunutí jedné tankové divize (31. divize z Bruntálu) a čtyř samostatných praporů. To v souhrnu představovalo snížení početních stavů Střední skupiny vojsk o 5.300 osob, 708 tanků a 20 bojových letadel. Dílčí odsun vybraných útvarů sovětských vojsk byl zahájen v dubnu 1989, když z posádky Oremov Laz ve výcvikovém prostoru Lešť odešel vzdušný výsadkový prapor. Dále následovaly samostatný automobilní prapor, jehož se týká citovaná zpráva Rozhlasových novin, a posléze také samostatný ženijní prapor, který odešel v červnu toho roku rovněž z Olomouce.
Z informace Rozhlasových novin zaznívá skoro dojemné loučení představitelů sovětské armády s Olomoucí.
Zřetelné náznaky toho, že v sousedních zemích se odehrávají významné změny ve struktuře moci, zazněly z Maďarska. Odchod dlouholetého nejvyššího stranického představitele Maďarska Jánose Kádára z funkce jen málokdo doopravdy přičítal zdravotním důvodům, jimiž byla tato skutečnost oficiálně vysvětlena.
Čína se v ony dny chystala na významnou státní návštěvu. Přijet měl nejvyšší sovětský představitel Michail Gorbačov. Ve zprávě rozhlasových novin není podstatné pouze konstatování, že se očekává změna vzájemných postojů obou mocností, důležité jsou v ní také zmínky o protestujících studentech, kteří už tehdy projevovali svůj nesouhlas se současným stavem na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. To však ještě nikdo netušil, co se na tomto největším náměstí světa zanedlouho odehraje.
A konečně – v tomto šeříkovém týdnu byl v Praze tradičně 12. května zahájen hudební festival Pražské jaro. Při zahajovacím koncertě, který se tentokrát konal v monstrózní budově pankráckého Paláce kultury, zazněla opět Smetanova Má vlast. Českou filharmonii tehdy řídil slavný anglický dirigent Sir Charles Mackerras.
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka


Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka