Cesta za ledňáčkem a návrat ke kořenům
Jaro bylo ještě skoupé, když jsme s Periskopem zamířili do podhůří Orlických hor, někam za Dobrušku, směrem na Dobré. Náš cíl? Působivé, trošku tajemné údolí s bystrou šumící říčkou a samotou. Uvítal nás tu kazatel církve bratrské magistr Pavel Světlík.
Jakpak to jde dohromady, muž církve a příroda?
Já jsem měl přírodu od dětství velice rád, v těchto místech jsem se narodil. Pak jsem měl velké štěstí, že jsem měl dědečka, který mě jako malého kluka brával do přírody a říkal mi: „Máš uši a oči, tak se dívej a poslouchej. Tak zpívá budníček menší nebo žluva hajní...“ a také zvuk napodoboval.
Já jsem byl místní přírodou okouzlen, od dětství jsem miloval skorce, ptáka, který tu žije, potápí se a staví si hnízdo, které vypadá jako mechová chaloupka. Říká se mu mlynářský kos. Skorci, a pak také ledňáčci, to je od dětství moje láska. Mým učitelem ornitologie byl Jiří Prášil z Třebechovic a my jsme v těch letech, tady na Zlatém potoce, okroužkovali během dvou let okolo sta ledňáčků a to mně zůstalo jako láska.
Já jsem ledňáčka ještě nikdy neviděla v přírodě, znám ho jenom z obrázků.
Zavedu vás do místa, kde ho dnes určitě uvidíte.
Tady to údolí je nádherné – říkal jste, že tohle je pila?
Tohle je tzv. krupárna. Už za Marie Terezie tady prý býval krupařský mlýn. Potom obyčejný mlýn, a pak se z toho mlýna stala tkalcovna. A můj dědeček už asi ve 20. roce minulého století koupil tu tkalcovnu, kde chceme vybudovat ekologické centrum. Je to vlastně už v běhu, já patřím k mezinárodní skupině A Rocha, což je britsko-portugalský projekt křesťanů pracujících v ochraně přírody, a už jsme zakoupili část tohoto domu pro naši práci. Mělo by to být otevřené ekologické centrum, měly by sem přicházet třídy ze základních škol na ekologické výukové programy, studenti středních škol i vysokých škol, protože A Rocha je v úzké spolupráci s Českou společností ornitologickou. Představuji si, že by tady kromě ekologického centra pro mládež mohla být i ekologická poradna pro zemědělce, kde by se diskutovaly otázky jako například zavedení ekopásů. Na ty by mohly dostat zemědělci i nějaké dotace a jejich vytvoření mezi poli by dalo vzniknout domovu pro ptáky, motýly, brouky aj.
Říká se jim biokoridory, jsou to vlastně meze...
Ano. Například tady na Dobersku si pamatuji, kolik tady bylo remízků a mezí - téměř všechno je pryč. Takže tady je opravdu co dělat. Nebude to asi snadné, ale teď jsem s vděčností kvitoval, že kolem Dobrušky sami zemědělci umísťují takové berličky pro dravce, protože už pochopili, že je to daleko lepší, než cpát do krajiny proti hlodavcům jedy. Dravci jim ty hlodavce vyberou sami.
Hodně vás znají v jižních Čechách...
Já jsem byl na dvou farnostech vždycky třináct let, v Liberci a pak v jižních Čechách, které jsem si nesmírně zamiloval. Pro člověka, který má rád přírodu, je to opravdu pohlazení po duši. Žil jsem na Prachaticku v Husinci. Hned po politické změně v roce 1989 jsem tam začal pracovat mezi dětmi přes přírodu a ekologii. V rámci občanského sdružení Dřípatka, na základě práce YMCY.
Ale pak jsem se potkal s lidmi z mezinárodní skupiny A Rocha a našel jsem velice těsné spojení přírody a křesťanství. Byl jsem rád kazatelem a stále oficiálně zůstávám druhým kazatelem sboru v České Skalici, ale ve spojení křesťanství, přírody a ekologie se mně naplnilo to, co jsem celý život hledal.
Šli jsme kolem hučícího splavu dál kolem Zlatého potoka pátrat po „drahokamu“ našich řek – ledňáčkovi. Najednou pan Mgr. Světlík ukázal na strmý hlinitý břeh s temnými otvory.
Chtěli jsme tu udělat úpravu, ale už jsme to nestihli – ten břeh není úplně kolmý, a tak se tam snadno dostanou predátoři – lasice apod. To hnízdo utajujeme, někdo tam vloni vložil do jednoho otvoru kámen – možná nějací kluci, z nerozumu.
Třeba nevěděli, že ledňáček má specifické hnízdo.
Možná. Je to nora, která jde mírně do kopce, aby potom, když ledňáček hnízdí, mohl z hnízda odcházet černý trus.
Má člověk s vírou v Boha blíž k přírodě?
Je to složité. Musím říct, že to, co je křesťanům vyčítáno, tj. že jsme se podepsali na devastaci přírody, v tom je trochu pravdy. Když se špatně vykládali biblické texty. Třeba příkazy z knihy Genesis, například „Vládněte a opanujte zemi“, byly chápány ve smyslu, že příroda je něco, co jsme dostali, abychom si z toho urvali, co chceme. To jistě pomohlo i současné situaci. Ty výklady byly, myslím si, velmi špatné. V Bibli je řada krásných textů, například že člověk má být správcem, šafářem, zahradníkem té krásné země. Není jejím vlastníkem. Je nám svěřena, propůjčena k odpovědnosti, abychom ji sice využívali, ale také ji chránili, jinak se ohrožujeme sami.
