Cesta na Roraimu
Po druhé navštívíme Venezuelu se zoology našich muzeí. Už jsme si prohlédli národní park Guacharo s proslulou jeskyní a teď zamíříme k neméně slavným stolovým horám, konkrétně k Roraimě.
Na svou cestu budou vzpomínat doktor Dušan Trávníček z Muzea Jihovýchodní Moravy ve Zlíně, inženýr Ivo Rus z Regionálního muzea v Kolíně, doktor Karel Pecl, Prácheňské muzeum Písek, inženýr Zdeněk Vitáček, ředitel Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě, a inženýr Petr Lumpe z Regionálního muzea v Mělníku.
Tak tedy vzhůru na Roraimu, do výšky 2800 m.n.m.
Samotné putování není maličkost, vzdálenosti ve Venezuele překonávají naše představy. Než jsme se od jeskyně guacharů dostali ke stolovým horám, znamenalo to cestovat různými dopravními prostředky, především autobusy, den, noc, další den a teprve dalšího rána jsme byli na místě.
Venezuelské autobusy jsme hned v úvodu překřtili na mrazáky. Totiž, poté co si koupíte lístky a přijdete k autobusu, tak uvidíte okolo místní obyvatele v tričkách s krátkým rukávem, ale přes ruku si nesou zimní bundu, kulich, rukavice a jiné zimní doplňky. Bylo nám to divné, ale záhy jsme zjistili, že v autobusu je během jízdy díky klimatizaci 15-17oC. Také jsme zažili jízdu do Meridy, kdy bylo v autobuse 10oC. Nechápali jsme to, je to přece jen energeticky dost náročné udržovat ve voze tak nízkou teplotu. Venezuelanům to nijak nevadilo, byli na to připraveni, naopak všichni turisti, kteří do autobusu nastoupili, postupně na každé zastávce vybalovali další a další oblečení - pokud se jim vůbec podařilo dostat do zavazadel v úložných prostorách.
Aby toho mučení nebylo málo, pouštějí za jízdy ještě muziku tak nahlas, až z toho bolí uši. Při cestě v noci autobus několikrát najednou zastaví, vstoupí ozbrojený voják, buď vás jen legitimuje, nebo musíte vystoupit, ukázat zavadla a a v nich pak překontrolují úplně všechno. Když vám to udělají čtyřikrát i pětkrát za noc, tak je to opravdu nepříjemné.
Po těchto dvoudenních útrapách jsme ve dvě hodiny v noci zastavili ve městě San Francisco u řeky Yuruani a my jsme využili té brzké ranní hodiny a šli jsme k řece, pozorovat, co tu žije a roste. A zažili jsme tu i místní trapiče - ve Venezuele, a platí to asi i pro celou Jižní Ameriku, všude, kde je krásná příroda, je také bodavý hmyz - komáři, muchničky, nebo obojí.
To známe ale i od nás.
Tu představu ale musíte umocnit tak třikrát až čtyřikrát, abyste pochopili to obtěžování. Navíc u této řeky převládaly muchničky a po jejich kousancích zůstávají otoky s černou tečkou na povrchu. Než se rána zhojí, trvá to týden až dva. Repelenty působí sotva deset minut, a když je muchniček hodně, nezabírají vůbec. Jediné, co pomůže, je rozdělat oheň z vlhkého dřeva, dusivý kouř muchničky udržuje alespoň trochu v uctivé vzdálenosti.
Nejlepší způsob ochrany je posbírat suchý trus a zapálit ho v plechovce. Když s plechovkou jako s kadidelnicí chodíte po tábořišti, dá vám hmyz pokoj. To jsme odkoukali od domorodců.
Putujme dál, za příhodami, za setkáními. Roraima je někde uprostřed pralesa?
Tak před padesáti lety se všechny tyto stolové hory ukrývaly v pralesích. Dnes, alespoň z té strany venezuelské, to už není pravda. Lesy byly zničeny požáry, ale já jsem přesvědčen, že místní obyvatelé záměrně požáry zakládají (i v současné době, kdy už není co vypalovat, tak je vidět na obzoru zhruba pět dalších kouřových mraků stoupajících k obloze). Pralesy prakticky zmizely, zůstaly jen kolem řek, potoků nebo na prameništích, kde je větší vlhkost a díky ní lesy oheň přežily. I z důvodu zalesnění byla tato oblast nedostupná. Poprvé se sem dostala v roce 1884 Thurnova výpravě. Po tomto objeviteli je také pojmenována i stoupací cesta, po které jsme šli i my. (Everard Ferdinand im Thurn, 1852- 1932, spisovatel, výzkumník, botanik, fotograf a pozdější guvernér Fiji, pozn. red.).
Pokud vím, tak se nahoru také vozí turisté helikoptérou.
Ano, za vyšší obnos to je možné, to ovšem nebyl náš případ. Běžný turista musí absolvovat cestu pěšky, částečně lze využít i automobil. Poslední vesnice, kam se dá dostat autem je indiánská vesnice Paratepuji, a odtud se už opravdu musí pěšky, k Roraimě je to asi dva dny cesty.
Na cestě k hoře jsme zažili několik zajímavých událostí. Spatřili jsme ze vzdálenosti asi 500 metrů mravenečníka a dva naši mladší kolegové se za ním ihned vypravili. Mravenečník už nevěděl, jak utéct, vběhl do hustého křoví, tam zalehl, schoval hlavu mezi přední tlapy a dělal, že je neviditelný. My jsem se k němu dostali skoro na dotyk, takže jsme si ho mohli z blízka vyfotit - ale na fotkách je vidět jen hromada chlupů. Pokud by se ale rozčílil, začal by se bránit. Mravenečníci se živí termity a dokáží rozhrabat i velmi tvrdá termitiště, mají velké drápy, takže pokud by se s námi pustil do boje, měli bychom značné problémy.
Nejhojnějším a nejnebezpečnějším živočišným druhem na tamní savaně jsou chřestýši. Při našem pochodu se nám podařilo najít jedno mládě chřestýše. Ovšem než jsem si ho stačil vyfotit a nějak se s ním pomazlit (na což jsem se těšil celou cestu), tak Indiáni, průvodci, kteří na Roraimu vodí turisty, ho okamžitě ubili. Navíc, aby náhodou nebyl v okolí další chřestýš, to místo ještě zapálí. Takže se nám podařilo vyfotit jediného chřestýše, na kterého jsme málem šlápli. Tento had před člověkem normálně uteče, ale tenhle si myslel, že je ukrytý, protože měl hlavu schovanou v trávě na kraji cesty. Pravda, trochu jsme pak do něj šťouchali hůlkou, ale jen aby poodlezl a mohli jsme si ho vyfotit. Na naší výpravě jsme se vždycky snažili zvířata zdokumentovat a nafotit z co nejbližší vzdálenosti.
Převzato z pořadu Periskop, ČRo 2 - Praha.
