Zvířata s batůžky
Čas od času narazím na zajímavé informace z výzkumu života zvířecích světoběžníků. Zaujaly mě například výsledky sledování divokých hus bernešek, které zjara odlétají ze svých severoirských zimovišť hnízdit do kanadské Arktidy a na podzim se vracejí zpět. Byl to smutný příběh, protože bez úhony se do Severního Irska vrátili jen dva ptáci. Z osudů bernešek s batůžky si můžeme udělat představu, jaká nebezpečí na tyto ptáky číhají. Někteří neodolají nepřízni počasí, jiní padnou za oběť dravcům. Největším nepřítelem jim však je člověk. Jednu z bernešek vystopovali vědci podle signálů satelitního vysílače až do mrazícího boxu eskymáckého lovce na arktickém ostrově Cornwallis.
Biologové se zajímají také o mořské odyseje. Právě teď se rozbíhá desetiletý program, při němž má být označeno miniaturními vysílači zhruba 4 000 mořských živočichů obývajících rozlehlá území severního Pacifiku. Některé vysílačky by neměly být větší než manžetový knoflík. Dostanou je obrovští rypouši sloní, elegantní tuňáci, mořští tuláci albatrosi, tajemné želvy kožnatky velké nebo žraloci lidožraví, jež proslavil film Čelisti. Program si klade za cíl sledovat nejen daleké cesty těchto tvorů, ale i to, do jakých hloubek se potápějí a jakou teplotu či slanost má okolní voda. Vědci budou sledovat současně pohyb i život příslušníků 15 nebo 20 různých živočišných druhů, a to jim umožní chápat dění v oceánu v širších souvislostech.
S napětím se očekává sledování obřích želv kožnatek, které připlouvají z neznáma klást vejce na kostarické pobřeží, aby se opět ztratily ve vodách Pacifiku. Vědci se už několikrát pokusili sledovat cesty těchto želv dorůstajících délky dvou metrů a dosahujících hmotnosti 350 kg. Ale i tady se ukázalo, jak málo o životě a schopnostech těchto tvorů víme. První vysílače konstruované tak, aby vydržely tlak vody při potápění želvy do velkých hloubek, selhaly poté, co se želvy potopily mnohem hlouběji, než si vědci dokázali představit. V současné době probíhá sledování kožnatek pomocí satelitních batůžků v severním Atlantiku. Kanadským vědcům se podařilo zmapovat toulky několika želv mezi Novým Skotskem v Kanadě a tropickými vodami Karibského moře.
Také sledování žraloků přinese jistě velmi zajímavé údaje. Z genetických analýz vědci usoudili, že samice žraloka lidožravého žijí celkem usedle, zatímco samci jsou skuteční světoběžníci a plodí potomstvo po celém světě. To bylo celkem překvapivé zjištění, protože podobný způsob života vedou někteří velcí mořští savci, ale u chrupavčitých ryb jej vědci neočekávali. Genetické analýzy nabídly nepřímé svědectví, sledování žraloků s batůžky jej mohou podepřít solidními důkazy.
Obdobná sledování žraloků velikých vyvrátila mýtus o tom, že se tito desetimetroví jedlíci planktonu uchylují v dobách nouze do hlubokomořských údolí a upadají do jakéhosi zimního spánku. Údaje ze satelitních vysílačů ukázaly, že žralok veliký potravu bez oddychu hledá. Vydává se na tisícikilometrové výpravy a potápí se do hloubek kolem 800 metrů. Dělá všechno možné, jen nelenoší.
Překvapení nám mohou přinést i informace o tvorech, kteří žijí nečekaně usedle. Filipínští ochránci přírody se rozhodli obnovit populaci hadů vlnožilů na ostrově Gato, ale jejich pokusy z nevysvětlitelných důvodů selhávaly. Vlnožilové patří mezi vodnářovité hady, jejichž domovem je moře. V okolí korálových útesů loví především úhořovité ryby, které ochromí svými jedovými zuby. Na rozdíl od jiných mořských hadů vlnožilové vylézají na souš. Na břehu tráví potravu, uchylují se na vyhřáté písčiny k námluvám a samice snášejí na pobřeží pacifických ostrovů vejce, z nichž se líhne nové hadí pokolení. Právě při svých výletech mimo vodní živel jsou hadi vydáni na pospas svému největšímu nepříteli - člověku. Domorodci si cení jak jejich maso, tak i hezkou kůži. Někde je sbírají po desítkách i stovkách, protože vlnožilové nejsou útoční a své jedové zuby jen zřídka použijí k obraně. Ostrov Gato je jen jedním z mnoha míst, odkud už vlnožil nadobro zmizel. Přírodovědci sem chtěli dovézt vlnožily z okolních ostrovů, ale ti se po vypuštění do přírody záhadně ztráceli. Australští vědci nyní zjistili, že se v pozadí těchto neúspěchů skrývá věrnost vlnožilů jejich domovině.
Fidžijské ostrůvky Mabualau a Toberua dělí jen dvě míle široký průliv a zoologové se proto domnívali, že tamější vlnožilové tvoří jedinou populaci. Když však pochytali více než tři stovky hadů na ostrově Toberua a převezli je na sousední Mabualau, vrátili se všichni hadi do jednoho měsíce zpátky. Stejně dopadl pokus převézt hady opačným směrem. Vlnožilové z nového domova rychle prchli. Je proto vysoce pravděpodobné, že se vlnožilové do míst, kde byli jednou vyhubeni, už nikdy nevrátí.
