Zářijové ráno ve znamení inovace
Gorilí rodina měla zase po čase příležitost předvést svůj um před objektivem fotoaparátu Khalila Baalbakiho. Každý se pustil do činnosti, jež je pro něho typická, jak se ale ukázalo, rutina v pavilonu goril opravdu nehrozí. I zaběhnuté postupy se dají inovovat, prověřené dovednosti vylepšovat a staré fígle cizelovat.
To ostatně vědí všichni, kdo mají pražské gorily natolik rádi, že sledují každý jejich pohyb den co den. Pojďte si tedy s námi prolistovat novou fotogalerii. Zjistíte, že hlavní hrdinkou zářijového středečního rána byla Shinda. Je o ní všeobecně známo, že je velmi zvídavá. A stále ji neomrzelo snažení dosáhnout z nejvyššího parkosu na popínavé rostliny u stropu pavilonu. Větve rostou tak rychle, že je Shinda velmi často strhává, a to i přes snahu ošetřovatelů všechno pečlivě zajistit. Využívá teď novou metodu - už ví, že se na tu práci nejvíce hodí rozvětvený klacek, jakási vidlička, pak už zeleň nemá šanci obstát.
Moja tetu celou dobu toužebně sledovala - je vidět, že podnikavá Shinda je pro dorůstající gorilí slečnu velkým vzorem. Alespoň v neutuchajícím vymýšlení nových nápadů je Shinda opravdu bytostí inspirativní. Tentokrát si však Moja na nejvyšší větve netroufla a celou akci pojala spíš jako teoretickou přípravu na příště. Moja je vůbec klidnější a k naší nelibosti už opouští ztřeštěné mláděcí kousky. Ještě že má bráchu, ten jí intenzivně připomíná, že má být ještě malá. Tatu do takového pokoušení také zařazuje nejrůznější inovativní prvky, aby pak nakonec skončil u toho nejúčinnějšího, totiž kousání. Ale zvládá toho mnohem víc. Je králem výběhu - užívá si tu volného prostoru a leze i na ty nejvyšší stromy (které má oblibě kdo jiný než skvělá Shinda!).
Kamba se už chopila mateřské úlohy naplno a Kijivu v ní našla ideální "paní na hlídání". Obě mláďata chová, uklidňuje a jak lze vyčíst s mnoha posunků a gest, zjevně i vychovává. A když už se Tatu nedrží mámina kožichu, může se Kijivu konečně věnovat sama sobě - ve výběhu se usadila dál od ostatních, v poklidu se krmila a pozorovala barvy přírody.
Zdálo by se tedy, že jediný, kdo se nepustil do inovace, je Richard. Po celou dobu se živě zajímal o jídlo, dění okolo sebe nenápadně sledoval a tradičně se měl na pozoru před Kambou. Jenže, co my víme, třeba šéfovat takové živé gorilí skupině vyžaduje spíš než novátorství staré osvědčené postupy.
