Vzpomínky na holocaust
S diskusí o deportacích a holocaustu se nemusí čekat na výročí spojené s temnými událostmi našich dějin. Dopisovatel slovenského listu Týždeň má na mysli 70 let, které uplynuly od odvlečení prvních slovenských Židovek do koncentračního tábora v Osvětimi.
Generace lidí, kteří prožili deportace, koncentrační tábory, holocaust a druhou světovou válku, odchází. Kolik času zbývá poslednímu člověku, který bude schopen a ochoten podat osobní svědectví. Deset, patnáct let? Pavol Mešťan, ředitel Muzea židovské kultury v Popradu, odkud 25. března roku 1942 odjel první transport děvčat a žen z válečného Slovenského státu do Osvětimi, připomněl, že přímí svědkové mizí a přibývá těch, kdo zpochybňují nebo falšují deportace a válečné události. Dělají to teoretici i lidé, kteří v té době žili, a zbývá otázka proč.
Nelze vyvrátit, že z téměř 90 tisíc slovenských Židů bylo už roku 1942 deportovaných více než 57 tisíc osob a od srpna 1944 do března 1945 odjelo dalších nejméně 13 tisíc. Více než 71 tisíc občanů válečné Slovenské republiky zahynulo, když byli ještě předtím na základě slovenských zákonů zbavení občanských práv i přirozených lidských možností – lidé například nesměli chodit do parku, do kina ani do kavárny.
Židům byl odebrán majetek a ze zabavených peněz a jiných cenností stát dokonce platil Němcům 500 říšských marek za každého deportovaného člověka. Židé si svou dopravu na smrt vlastně platili sami, což se dá dokázat na základě podrobných vyúčtování slovenských železnic a orgánů, které zajišťovaly deportace. Co se dá zpochybnit na faktech podložených jmennými seznamy lidí odjíždějících na cestu bez návratu?
Sedmdesát let po začátku deportací vydali slovenští katoličtí biskupové prohlášení, kde se praví, že naše vztahy s jinými národy a kulturami měly světlé i stinné stránky, protože žádné vztahy nejsou ideální, ale reálné. Zmíněné stinné stránky připomnělo čtení jmen tisíce děvčat a žen z prvního popradského transportu. Až do roku 1944 byly deportace v režii slovenských státních orgánů, jejich silových složek a gardistů. V každém slovenském městě a obci by se dala dohledat nejen jména obětí, ale i viníků. Chybí k tomu odvaha stejně, jako v prohlášení slovenských katolických biskupů chybí zmínka o prezidentu Jozefu Tisovi a jeho podílu na hanebnostech.
Biskupové správně upozorňují, že motivem deportací byla jednak touha zbavit se Židů, kteří byli vlivem dobové propagandy a předsudků vnímáni jako nepřátelé, ale i snahou získat jejich majetek. Nejen tehdy, ale i dnes je slyšet cynické tvrzení, že Židé si za to hodně mohli sami. Autor článku v této souvislosti vzpomíná na svůj nedávný rozhovor s šedesátiletým mužem, který vyprávěl, že jeho dědeček, chudý hospodář, chodil k Židovi do krčmy, kde pil na dluh.
Když se krčmář nemohl domoci propitých peněz, exekutor zabavil chudákovi jedinou krávu. Když krčmáře i s rodinou deportovali, dědečkovi muže, který jeho příběh vyprávěl, se ulevilo. Původce jeho neštěstí zmizel z vesnice, zmizel z očí, a to navždy. Takové svalování viny na Židy přetrvalo celá desetiletí. Argumenty, že většina deportovaných byli prostí lidé, často chudí řemeslníci, dělníci nebo drobní obchodníci, nezabírají.
Jeden bývalý křesťansko-demokratický poslanec položil řečnickou otázku, jak vlastně žili venkovští Slováci před válkou, kdo vlastnil obchody a krčmy a jak to bylo s tabulkami, na které se zapisovaly dluhy. Prostí Slováci prý neměli důvod mít Židy rádi. Schvalování a ospravedlňování deportací a vyhlazení desetitisíců lidí takovými hospodskými argumenty je i po 70 letech nekomentovatelný cynismus.
Dalším argumentem zlehčovatelů a falšovatelů dějin jsou výjimky z deportací, které slovenský prezident Tiso uděloval hospodářsky důležitým a velmi majetným Židům. Jeho obhájci a pochybovači se tak snaží zmenšit Tisův podíl na likvidaci občanů vlastního státu. Desetitisíce lidí žádné výjimky nedostaly a musely odejet na smrt.
Edita Friedmannová-Grossmannová nastoupila do prvního deportačního transportu z Popradu jako téměř sedmnáctiletá s o dva roky mladší sestrou Leou. Pocházely z Humenného, které mělo v té době asi sedm tisíc obyvatel a z nich více než dva a půl tisíce Židů. Téměř všichni byli deportováni.
„Otec měl sklářskou dílnu a později dostal prezidentskou výjimkou platnou pro celou rodinu,“ vypráví paní Edita, „ale pro mě a pro Leu to nic neznamenalo, protože jsme už byly v Osvětimi, a odtamtud nás nemohla žádná výjimka dostat. Sestra nakonec v koncentračním táboře zahynula.“
Holocaust se odehrál ve dvacátém století, byl naplánován v jedné z nejkulturnějších evropských zemí, a současníkům se zdá být neuvěřitelný a nepochopitelný. Zůstalo po něm šest milionů jmen dětí, žen, mužů a starých lidí. Patří k nim i více než sedmdesát tisíc jmen slovenských Židovek a Židů. Lidí, kteří zázrakem přežili, se nevěřícně ptáme na jejich nejhorší zážitky z táborů nebo jestli si ještě pamatují svá vězeňská čísla. „Tisíc devět set sedmdesát,“ řekne zpaměti paní Edita Grosmanová a ukáže ruku s velkými vytetovanými číslicemi, „sestra měla číslo tisíc devět set šedesát devět.“
Stará paní vypráví o zimě, podvýživě, vších, hladu a smrti zhmotněné v těžkém dýmu, který se valil z komínů krematorií. Když ji posloucháte, tak vás ani nenapadne argument, který by zlehčil nebo znevážil osudy Židů za války. Lidé, kteří se je se snaží zpochybnit, bagatelizovat nebo popřít, by jim to asi sotva řekli do očí. Čas ale běží a svědků ubývá.
