Velikonoční mír a Alice Masaryková (14. 3. 1937)

Občané Československa mohli ve třicátých letech ze svých radiopřijímačů často slyšet hlas Alice Masarykové (1879–1966). Ta svého veřejného vlivu, kterého nabyla během prezidentování svého otce jakožto neoficiální „první dáma“, využívala k organizování zdravotnické, charitativní a sociální péče v nově vzniklém československém státě. Masaryková se stala spoluzakladatelkou Československého Červeného kříže (ČSČK), kterému zároveň v letech 1919–1938 předsedala. Pomocí rozvětvené sítě specializovaných zařízení poskytovala tato instituce zdravotní péči a sociální pomoc potřebným, školila budoucí ošetřovatelky a sociální pracovnice a šířila mezi občanstvem zdravotnicko-sociální osvětu. Vedle těchto praktických úkolů se ČSČK pokoušel uskutečňovat i velké idealistické poslání, a to pracovat pro mír jak uvnitř Československa, tak v celosvětovém měřítku. Krystalizačním jádrem této ušlechtilé snahy se z iniciativy Masarykové stala tradice třídenního Velikonočního míru ČSČK, jenž byl poprvé vyhlášen v roce 1921. Cílem bylo připomenout nejen oběti válek, ale přinést mír i do každodenního života, aby občané alespoň na několik dní zanechali vzájemných sporů a zaujali smírné a konstruktivní stanovisko k sobě navzájem i k veřejným záležitostem. Vše bývalo doprovázeno mírovými slavnostmi, osvětovými akcemi, podporou tisku, projevy politiků a velkou slavnostní schůzí ČSČK. 

Významným „mediálním partnerem“ celé akce byla v letech 1931–1938 československá rozhlasová společnost Radiojournal. Ta dávala prostor zejména Masarykové, která do mikrofonu každý rok trpělivě vysvětlovala smysl celého podniku, vyzývala k utišení stávajících konfliktů a prosila spoluobčany o konkrétní formy součinnosti (1934): My v Červeném kříži (…) bychom sami neobstáli, kdybychom jednou do roka nesoustředili všechny své členy, celou veřejnost k myšlence radosti a činům míru. Potřebujeme pro svou víru posily. Proto vyhlašujeme na Bílou sobotu ticho, ve kterém spojujeme se s těmi všemi, kteří pro naši vlast a myšlenku lidskou žili a pracovali… 

Ve druhé polovině třicátých let Masaryková své výzvy přednášela nejen v češtině, ale i německy a anglicky, když se k ní se svými projevy připojili také prezident Edvard Beneš či ministr zahraničních věcí Kamil Krofta. Vše souviselo se zhoršující se geopolitickou situací Československa a snahou o zachování středoevropského míru, ale také se zájmem ostatních členských států mezinárodního Červeného kříže o tuto československou tradici, z níž se po druhé světové válce zrodil Světový den Červeného kříže a Červeného půlměsíce. 

Poučný je v těchto souvislostech projev Masarykové o Velikonočním míru ČSČK, který Radiojournal zařadil do programu ráno 14. března 1937; výběr z něho pod názvem Ticho – zkouška síly byl odvysílán ještě v podvečer 26. března. Přednáška zazněla 24. března také v krátkovlnném vysílání určeném pro zámořské krajany, přičemž si její archivní zvukový záznam lze poslechnout: 

Celá akce byla tehdy realizována pod heslem V míru bdělost a Masaryková apelovala právě v den velikonoční vigilie na osobní zodpovědnost každého jednotlivce za mír ve vlastním nitru (inspirovaný například v tichu přírody či v oblasti umění), ale i v malém světě rodiny, z nichž teprve může vyrůstat mír národního, evropského a světového celku. Masaryková zde pravděpodobně zužitkovala podněty, s kterými kdysi ve svém konceptu „drobné práce“ a každodenního snažení pracoval její otec. Zároveň informovala o příslibu československých žurnalistů plnit po tři dny stránky novin pouze pozitivním obsahem a o přenesení tohoto „novinářského míru“ do Belgie. Přední evropské rozhlasové společnosti tehdy také poprvé výrazněji informovaly o tradici Velikonočního míru ČSČK a jeho aktuálním ročníku. Ten byl po projevu Alice Masarykové zahájen dvouminutovým meditativním tichem.

(Text tohoto článku vyšel původně v březnu 2022 na stránkách časopisu Dějiny a současnost, a to v rubrice Dějiny do uší, která si klade za cíl popularizovat meziválečnou rozhlasovou historii v českých zemích.)