Velehrad 1985
Národní pouť na Velehradě v roce 1985 byla bez nejmenších pochyb historickým mezníkem.Věřící si tehdy připomínali 1100 let od úmrtí sv. Metoděje. Na pouť přijely statisíce lidí, kteří svou účast chápali jako demonstraci odporu proti totalitnímu režimu a názorně předvedli sílu svého pohrdání a odporu. Široká společnost jasně podpořila církev a věřící: volání po náboženské svobodě a povolení návštěvy papeže se rozléhalo nejen Velehradem, ale posléze celou zemí.
Výročí tisíce a sta let od smrti sv. Metoděje - to byl ten klíčový bod, který nemohla do země zadupat ani totalitní moc. Bylo to významné kulaté číslo, o kterém věděla celá Evropa a oslavy brala vážně. Vládní garnitura sice papeže Jana Pavla II. do země nepozvala, neboť z něj měla oprávněnou hrůzu, viz úspěch jeho návštěv v sousedním Polsku, ale to nebyl chytrý krok: papež jednak udělil velehradské bazilice Zlatou růži, která je vnímána jako významné ocenění a vyjádření mimořádné papežské přízně, což poutalo pozornost všech, a také zaslal účastníkům poselství, které přečetl kardinál Tomášek, jenž byl režimu trnem v oku. Takže Jan Pavel II. byl na národní pouti v roce 85 skloňován ve všech pádech. Historik Jaroslav Šebek dodává:
Jaroslav Šebek: „Byl tam přítomen jeho éthos, k čemu on volal, to znamená: aby církev odvážně hlásala evangelium, aby tady hlásala duchovní pravdy... A to si myslím, bylo natolik silné, že i přes jeho fyzickou neúčast si to lidé uvědomovali, a takto vlastně Jana Pavla vnímali.“
Na pouti byl také přítomen vatikánský státní sekretář Casaroli, který do svobodného světa mohl coby očitý svědek rozšířit informace o tom, jaká je opravdu pozice církve a věřících v Československu. V dnešní době je to pro mnohé těžko představitelné, ale tehdy měly pravdivé informace cenu zlata, nebo spíše cenu měsíců až let ve vězeních, a cenu pokažených lidských osudů. Pravdivé informace byly to, co režim pronásledoval a čeho se také bál, s dovolením - "jako čert kříže".
Není tedy divu, že velehradská pouť 85 s masivní účastí statisíců lidí, kteří - věřící - nevěřící - volali po náboženské svobodě, vstoupila do dějin rozpadu komunistického Československa. Byl to zlom ve vztahu mezi církví, státem a společností - podotýká Jaroslav Šebek.
Jaroslav Šebek: „Tam byli lidé, kteří s věřícími pouze sympatizovali, ale kteří si uvědomovali velmi zřetelně, že náboženská svoboda je součástí celkové občanské svobody. A tady vlastně oba dva proudy, i ten občanský, i ten církevně náboženský - se setkaly. A to byl určitě důležitý faktor, který ovlivňoval další vývoj u nás v druhé polovině osmdesátých let. Tehdy vlastně ten odpor vůči komunistickému režimu se stále více stával nikoliv jenom záležitostí izolovaných skupinek, ale stával se širším názorovým proudem.“
Jedním z plodů Národní pouti na Velehradě v roce 85 bylo vyhlášení Desetiletí duchovní obnovy národa - významný duchovní a celospolečenský projekt. A také petice za náboženskou svobodu, kterou nakonec podepsalo na šest set tisíc lidí. Takže kdo jste tam byli, tvořili jste dějiny...
