Tibet i Bhútán jsou na Jednom světě
„Těším se na ni; Střídám je; Je pořád se mnou; Někdy se jí bojím; Snad spolu zůstaneme...“ – teď to vypadá, že mluvíme o životních partnerech či jiných významných osobách v soukromém životě. Ale vězte: je to úplně jinak! Takovéto slogany totiž doprovází letošní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, jehož hlavním tématem je práce. Řekněme si upřímně: „Bez ní jsem nic“ anebo „Vděčím jí za hodně“ – to o své práci může říct leckdo z nás šťastnějších, který práci má...
Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět se koná už po šestnácté a letos nabídne 106 filmů z 54 zemí. Jeho letošním hlavním tématem je práce, ale nezapomíná ani na další palčivé oblasti. Jeden z filmů například poukazuje na problémy Tibeťanů a Tibeťanek okupovaných Čínou. Ředitelka festivalu Hana Kulhánková o dokumentu říká.
„Jsme velmi rádi, že se nám podařilo do programu zařadit film Tibet – oheň v zemi sněhu, o kterém musím říct, že je to jeden z těch nejtíže sledovatelných filmů, protože vypráví o tom, že Tibeťané v současné době volí hodně krutý způsob, jak upozornit na nadvládu Číny, a to tak, že se sebeupalují.“
Od roku 2009 se upálilo asi 120 Tibeťanů, převážně buddhistických mnichů a mnišek, kteří tímto zoufalým aktem volali po návratu dalajlámy a nastolení svobody. Čechům může být toto téma blízké u příležitosti nedávného 45. výročí od sebeupálení Jana Palacha. O situaci v Tibetu vypráví Hana Kulhánková toto:
„Nejsou to jen jednotlivé případy, ale jsou to opravdu desítky případů během posledních několika let. A pro čínskou nadvládu je to něco, o čem se nemluví. A tento film ukazuje i pomocí záběrů, které byly natočeny třeba na mobil nebo podobnými prostředky, kolik těch případů je a že to jsou opravdu různí lidé – jak mladí či staří, jsou to lidé věřící, a je to opravdu otřesná situace. My doufáme, že tímto filmem alespoň upozorníme na to, že se něco takovéhoto hrozného děje.“
Další z mnoha zajímavých filmů nás zavede do Bhútánu do horské vesnice v Himálajích, jejíž obyvatelé neznají nic než práci a buddhismus. O dokumentu Štěstí Hana Kulhánková říká:
„Klidně bych mohla říct, že hlavním hrdinou filmu Štěstí je štěstí, protože Bhútán je známý tím, že štěstí je jeho státní dominancí a každý Bhútánec a Bhútánka by měli být plni štěstí. Ale hlavním hrdinou tohoto filmu je malý chlapec, jehož maminka se rozhodne dát ho do kláštera, protože nemá prostředky, aby se o něj starala. Ale tento chlapec je takový neposeda, moc ho to v klášteře nebaví, takže neustále běhá někde kolem, a nakonec se nechá naprosto strhnout svým (myslím že) strýcem, kdy jdou do města, aby tam koupili televizi, protože i do Bhútánu přijde elektrika, internet a televize. A ten film ukazuje, jak jednoduchým způsobem se dá zničit ta původní kultura, protože když televizi zavedete do jakéhokoliv světa, který televizi dřív neznal, tak ten televizní obsah je tak fascinující, že lidé pak nechtějí dělat nic jiného, než jen na tu televizi koukat.“
Festival Jeden svět každoročně otevírá a mapuje obrovskou škálu témat spojených s lidskými právy v mnoha podobách. V naší společnosti je například stále nepochopeným tématem možnost důstojného umírání. Jaký film o umírání hovoří, doplňuje Hana Kulhánková.
„V letošním roce se nám podařilo získat norský film, který se jmenuje Poslední sny a vypráví o životě několika žen, které tráví posledních několik týdnů svého života v takovém malém hospici v Norsku. Ten film ukazuje, jak důstojně se může člověk, který umírá, ale i jeho přátelé a rodina, připravit na to, že ten člověk tady za pár dnů nebude. Ten film je velmi silný, ukazuje, jakým způsobem celý ten systém péče posledních dnů v Norsku funguje. Ukazuje také to, jakým způsobem s těmito ženami komunikuje personál a jak se jim snaží splnit třeba ty poslední sny, které mají. Třeba jen jednoduchý sen, kdy si jedna žena přeje, aby ještě někdy na ni dopadly paprsky slunce, takže ten personál se snaží, aby mohla jít ven a zažít si ten poslední sen, který má.“
Festival Jeden svět začne v Praze v pondělí a potrvá do 12. března. Poté se přesune do dalších 33 českých a moravských měst.
